G. B. Pergolesi – Stabat mater

Slavná kantáta Stabat mater Giovanniho Battisty Pergolesiho sice nepatří do kategorie neznámých děl, ale přijímána byla už od samého počátku přinejmenším s rozpaky. Její hodnocení se pohybovalo od zbožného uctívání, až po naprosté zatracení (Berlioz). Připomenu alespoň dva příklady pozitivně motivované snahy o nápravu. První dokumentuje i již zmíněné přebírání cizího hudebního materiálu a následná rizika stylových analýz skladeb 18. století. Hudbu Stabat mater totiž použil sám J. S. Bach v kantátě Tilge, Höchster, meine Sünden (žalm 51). A co se stalo? Bach uzpůsobil Pergolesiho k obrazu svému - rozpohyboval hlasy, osamostatnil part violy a prodloužil fugované části (i dvojnásobně). Hudba není v tomto zpracování tak "řídká", ale ztrácí se její příznačná italská lascivnost. Druhé dobové vylepšení pověstné skladby pochází z pera krajana Antonia Salieriho. Ten Stabat mater upravil pro velký orchestr, sóla a sbor. A jak to bylo míněno původně samotným autorem?

Pergolesiho Stabat mater, i dnes běžně provozované jako kantáta pro sóla, ženský sbor a smyčcový orchestr, je ve skutečnosti Duetto spirituale pro dva sólové hlasy, čtyři smyčcové party a basso continuo, zkomponované nikoliv pro církevní slavnost, nýbrž pro zábavu malého kroužku duchovní komorní hudby. Jakákoliv sborová verze posouvá dílo do jiné sféry, ve které může těžko čelit oprávněným výtkám vůči zpracování některých částí. Stabat mater objednalo u Pergolesiho za předem vyplacených 10 dukátů bratrství Cavalieri della Virgine de´ Dolori, což byla kongregace neapolských šlechticů pořádajících svá osvícená setkání nejdříve v kostele San Luigi di Palazzo dei P. P. Minimi, a pak v sousedním kostele San Ferdinando. Pergolesiho skladba měla pravděpodobně nahradit ani ne o dvacet let starší Stabat mater Alessandra Scarlattiho, které patrně již neodpovídalo módnímu vkusu členů kongregace. Opis díla dostalo bratrství, originál daroval Pergolesi krátce před smrtí neapolskému dvornímu kapelníkovi Giuseppovi de Majo, žáku Alessandra Scarllatiho. Pergolesi zemřel 16. března 1736 a za jeho pohřeb muselo být zaplaceno 11 dukátů. Honorář tedy nestačil ani na tento poslední výdaj.

Stabat mater je opředeno mýty podobně jako Mozartovo Requiem. Pergolesimu byl osudem vyměřen ještě kratší čas než Mozartovi a kompozice Stabat mater spadá také do posledního období jeho života. Avšak všeobecně vžitá domněnka, že se jedná o jeho labutí píseň, byla už v 18. století zpochybněna ve prospěch skladby Salve Regina. Také tvrzení, že Pergolesi skladbu vůbec nestihl dokončit a že poslední strofu Quando corpus morietur musel dokomponovat Leonardo Leo, je díky existenci autografu považováno jednoznačně za mylné.

Vraťme se ale na závěr k otázce kvality této skladby a také k našemu interpretačnímu přístupu. Pergolesi byl školený a neobyčejně talentovaný skladatel, který ovládal i archaický chrámový styl. Ten po něm ale nikdo nežádal, úspěch měly jeho opery a proto vážný duchovní text zhudebnil právě tak. Konec konců, pro nemodernost odložili starší Scarlattiho zpracování do truhly. Časté vedení partu 1. a 2. houslí a stejně tak partu violy a basu v unisonu, může být pro někoho důsledkem spěšného pracovního postupu. Můžeme to ale považovat i za rafinovanou práci s kontrasty sladkých tercií a sext s barvou trochu syrového a nikdy ne zcela ladícího unisona. To ovšem předpokládá obsadit také každý instrumentální part pouze jedním hráčem.

Nevnucujeme nikomu naši představu o autentičnosti provádění Stabat mater už proto, že té nejdůležitější složce přece jenom nemůže dostát nikdo. Mám na mysli užití oněch nepopsatelných a pro nás jen těžko představitelných kastrátských hlasů, které, pro svou instrumentální obratnost a sílu a jiskřivou chlapeckou barvu, vládly hudbě plných 200 let.

Tomáš Hanzlík