Tomáš Hanzlík / Roman Ludva

Krvavá pavlač (2006)

pitoreskní pašijová opera

Hudba / Music: Tomáš Hanzlík Libreto / Libretto: Roman Ludva Režie / Stage Director: Sergej Sanža Umělecké nastudování / Rehearsed by: Tomáš Hanzlík Kostýmy  a scéna / Costumes and Set: Vendula Johnová a Marek Novák Obsazení / Scoring: S,A,T, tape (+ 4 činoherci) Stopáž / Durata: 60´

Historické souvislosti

Po bitvě na Moravském poli v roce 1278 se český stát ocitl v tragické situaci. Zdálo se, že s králem Přemyslem Otakarem II. padlo i království. Tím spíš, že Přemyslův syn a následník trůnu Václav II. byl ještě dítě, stavovské politické instituce dosud neexistovaly a nebyl zde tedy nikdo, kdo by mohl nejvyšší autoritu krále zastoupit.

V posledním desetiletí 13. století však už bylo vše jinak. Václav II. se oženil s Gutou Habsburskou, dcerou hlavního nepřítele svého otce, a s podporou zahraničních i domácích spojenců, taky díky obratné strategii vůči šlechtě, obnovil svou panovnickou svrchovanost. Postupně dosáhl nového rozmachu královské moci. Ale i když Přemysl Otakar II. byl především válečník – který však zapomínal na to, že územní expanzi je nutno zabezpečovat ideově náročnější politikou s trpělivými kompromisy –, taky státnické kroky Václava, jinak obratného politika, byly poznamenány stejnou chybou, jakou dělal jeho otec: přílišnou ctižádostí Přemyslovců.

K zisku polské královské koruny v roce 1300 přidal Václav II. o rok později i korunu uherskou pro svého syna Václava III. V zájmu o Uhry byli protivníky Přemyslovců italští Anjouovci. Na jejich podporu vystoupil papež Bonifác VIII., který ve stupňujícím se sporu s Václavem II. zpochybnil i jeho držení polské koruny. A s Bonifácem uzavřel nečekaně spojenectví i římský král Albrecht I. Habsburský. Čechy se tak znovu ocitly v mezinárodní izolaci.

V roce 1304 vpadlo do Království českého vojsko Albrechta Habsburského. Díky opatrné vojenské strategii českého velení však odtáhlo od Kutné Hory a jejích stříbrných dolů s nepořízenou. O rok později došlo k mírovým jednáním mezi vídeňským a pražským dvorem, během nichž zemřel Václav II.

Následník trůnu Václav III. se vzdal titulu uherského krále, ale usiloval o udržení jádra česko-polského soustátí (což posílil svým sňatkem s Violou Těšínskou z dynastie Piastovců). Vůči tomuto záměru v Polsku organizoval odboj Vladislav Lokýtek, který však neměl podporu dalších Piastovců. Václav III. proti němu soustředil rozsáhlé vojsko. Ale ještě před tažením do Polska byl 4. srpna 1306 na Přemyslovském hradě v Olomouci ve věku sedmnácti let za nevyjasněných okolností zavražděn. Touto tragédií vymřel rod Přemyslovců po meči.

Recenze

Škleb a patos na pavlači

Zahájení 9. ročníku hudebního festivalu Baroko 2006 bylo letos načasováno na den přesně 700 let po zavraždění posledního mužského potomka Přemyslovců Václava III. V Mozarteu Arcidiecézního muzea byla 4. srpna uvedena premiéra nové opery Tomáše Hanzlíka Krvavá pavlač, která tuto událost – prostřednictvím scénáře Romana Ludvy – reflektuje.

Po řadě oper, v nichž Tomáš Hanzlík – střídavě s Vítem Zouharem – zhudebnil libreta barokních oper, jejichž notový zápis se do dnešních časů nedochoval, přichází tak umělecký vedoucí Ensemblu Damian a dramaturg festivalu Baroko s kompozičním řešením operního žánru o něco blíže běžnému novodobému pojetí opery. Dosud měl jeho operní skladby „v rukou“ pouze Ensemble Damian a i když soubor před dvěma roky získal svou vlastní scénu – v atriu bývalého Jezuitského konviktu, nyní Uměleckého centra Univerzity Palackého – se Zouharovými a Hanzlíkovými operami mohl poměrně bez nesnází kočovat a představení byla stále ještě do značné míry koncertními, nikoliv plně jevištními inscenacemi. Krvavá pavlač je formálně plnohodnotnou operou, byť s jednoduchou scénou, ale s už propracovanou světelnou složkou a režijně pojednanou. Režie se ujal Sergej Sanža, herec a umělecký vedoucí pouličního divadla Facka, a opera tak získala hned několik souběžných rovin. Tomáš Hanzlík zůstává věrný stylu „minimalistického baroka“, se sobě vlastní hravostí a kreativitou nicméně neulpívá na tvarech, ke kterým dospěl v předchozích operách – a to přesto, že výborně fungují. Krvavá pavlač je uváděna jako „pitoreskní pašijová opera“ v záměrně kramářském duchu: tři pěvci zpívají za doprovodu flašinetu, jehož klikou točí autor opery a současně „od flašinetu“ diriguje a uvádí jednotlivé scény opery, scénickou akci nesou čtyři pantomimičtí herci. Je kladem i úskalím inscenace, že všechny tři složky (s libretem, v němž jde místy o více nežli jen o příběh, vlastně čtyři) jsou tak živoucí a poutavé, že zachytit pozorností jednu znamená přicházet o detaily (a někdy i sdělení) ostatních. V kostýmech Venduly Johnové a na scéně Marka Nováka je Hanzlíkova a Ludvova Krvavá pavlač skvělou podívanou. Hudební složka zpostředkovává, co jiné umění neumí – baví, a když na to přijde, morfuje vám svět (příběhu) před očima. Pěvci – Markéta Večeřová (Václav II.), Bedřich Levý (Václav III.) a Jan Ondrejka (mnich Jan) – přitom nemají snadnou úlohu, při místy dost náročných partech ještě udržují komunikativní vztah s herci (S. Sanža, M. Bumbálek, M. Jovanovski, S. Petrů). V gestu se mísí barokní patos, jarmareční škleb a – střídmě, ale osudově – soudobě zakoušená poetika. Krvavá pavlač asi nebude – vzhledem k sestavě účinkujících – tak snadno přenosná jako jiné opery v repertoáru Ensemblu Damian, a tak jsou její dvě reprízy v rámci festivalu Baroko 2006 (10. srpna a 21.září) příležitostí, jak si ji nenechat ujít.

Wanda Dobrovská

Fotogalerie

 

Více informací o autorovi hudby a partituru najdete na samostatné stránce.