Zpěvohra (18??)
Jan Branžovský
Postavy:
Kuba – Jakub Volmut, Matyáš Jirka
Franta – Filip Volmut, Martin Geržičák (asistent režie)
Liduška – Kamila Škrachová, Nikola Kovalová
Rychtář/Šenkýř – Petr Závodník, Radim Chmelík
Dorant – Arnau Petřivalský
Redvuta – Andrea Suchomelová, Veronika Adamová
Minka – Anežka Procházková, Veronika Miháleková
Ponocný – Miroslav Fojtík, Karel Spáčil
Trubač – Nil Petřivalský, Josef Procházka
foto Michal Málek
Děj a struktura zpěvohry
Předehra ke hře Rytíř Odalinský
1. aria – Kuba je v Řalhoticích ponocným, má svou práci rád, toulá se nocí a hlídá chalupy před nočními požáry a zloději.
2. aria – Franta se vrací z po letech do rodných Řalhotic a chvástá se, kterak se v cizině vyšvihl z nuzných poměrů.
3. aria – Franta obzvlášť chválí moc peněz, za které je možné vykoupit i morální prohřešky. Kamarádit se bude jen s tím, kdo je taky má.
4. chorus – V hospodě, kde obsluhuje rychtářova dcera Lída se Frantovu fanfarónství všichni pohrdlivě posmívají a nikdo ho nebere moc vážně.
Franta se Lídě dvoří, ta je již ale zaslíbena ponocnému Kubovi. Lídě se Frantovo světáctví nakonec zalíbí a tak vymyslí ďábelský plán, jak Kubu před celou vsí zesměšnit.
5. duetto – V dvojzpěvu už Franta a Lída plánují svatbu a rodinu.
Lída ještě před tím, než se zamilovala do Kuby a posléze do Franty, něco podobného slíbila atraktivnímu cizinci Dorantovi a domluvila si s ním dokonce i noční setkání ve své komůrce.
6. chorus – Dorant je chycen rychtářem doprovázeným dalšími vesničany, když vylézá oknem ze světničky Lídy. Je zadržen jako zloděj. Z vězení ho může zachránit pouze dívka, která by potvrdila, že nekradl a měl s ní schůzku. Vesničané si ale v žádném případě incidentem nedají zkazit posvícení v sousední vsi.
7. chorus – Rychtář zve lid na posvícení do Holoprt.
8. duetto – Lída a Franta se domluví, jak naloží s Kubou, který ve dne tvrdě spí před noční směnou: Vkradou se k němu do chalupy, naloží ho na trakař a odvezou do sousední vsi Holoprty, kde ho položí na seno v obecním ovčíně.
9. aria – Kuba chválí práci ponocného, za nejdůležitější považuje hlídání počestnosti děvčat, které v noci rády podléhají hříšným myšlenkám.
10. aria – Takovému nočnímu neklidu čelí právě dívka Redvuta, která nemá nápadníka. Redvuta tolik touží po milenci, že svatosvatě odpřísáhne, že by si vzala i toho největšího pitomce, protože se nejvíc bojí, že zůstane starou pannou.
Žalářníkova dcera Mínka nese chleba uvězněnému Dorantovi. Ten se jí svěří, kterak byl napálen od jiné dívky.
11.duetto – Dorant nakonec najde opětovanou lásku u Minky.
12. – Kuba prochází noční vsí, když uslyší ponocenské vytrubování. Myslí si, že je stále v Řalhoticích a napadne holoprtského ponocného. Fackují se a rvačkou přivolaný lid Kubu nakonec sváže.
Dochází k rozuzlení všech zápletek a vytvoření šťastných párů: Chytráci Franta a Lída, Minka vysvobodí z vězení Doranta a Redvuta nepohrne zesměšněným Kubou, chápe to jako povinnost dodržet přísahu a vzít si největšího místního hlupáka.
13. aria – Trubač zahajuje posvícení chválou piva.
14. chorus – Nejlepší posvícení mají totiž v Holoprtech.
–Tomáš Hanzlík
O životě i díle skladatele, překladatele, herce, dramaturga a agilního vlastence Jana Branžovského (31. 3. 1790 Třebechovice p. Orebem, – ?) máme žalostně málo informací. Byl synem zámečníka Jana a jeho manželky Anny roz. Vintrové. Jeho mladší bratr Václav (1801–1874) se stal farářem v Chotusicích a z jeho majetku pochází dochovaná partitura zpěvohry Veselá bída. Jan Branžovský studoval nejprve v Praze, kde byl nejspíše vokalistou. Po mutaci se vrátil domů a pokračoval na gymnáziu v Hradci Králové (1807–10) a v Litomyšli (1811–14). Jeho stopa po roce 1814 mizí. Podle nedochovaných, ale literaturou zachycených zpráv jehosynovce J. Michálka o třebechovickém ochotnickém divadle na počátku 19. Století, působil Branžovský v rodném městě jako aktivní divadelník a byl duší souboru. Hrál komické úlohy, studoval a řídil představení a překládal a upravoval texty (např. Honza Kolohnát z Přelouče, Obelína, Spiknutí na Kamčatce). Do každé hry komponoval a pro interprety rozepisoval árie, dueta a sbory (např. Studentské fiňáry; Pan Jan Kilián, milostpán z Hloupovic; Rytíř Odalinský; Veselá bída; Holoprtské posvícení).
Dochovanou máme pouze zpěvohru na český překlad hry E. Schikanedera Die Lyranten oder das lustige Elend (1776) v Českém muzeu hudby, která vznikla pro třebechovické provedení někdy po 1805. Zpěvní čísla ke zpěvohře Holoprtské posvícení (autor textu ani rok vzniku není znám) a orchestrální předehru Rytíř Odalinský aneb Nevinná pomsta vraždy v archivu Českého rozhlasu. Ta se stala v úpravě pro klavír a pozitiv Sinfonií k našemu nastudování Holoprtského posvícení. Branžovský v prvních dvaceti taktech cituje téma Mozartovy klavírní sonáty c moll KV 457, ovšem v durové tónině, další hudební vývoj je samostatný. Děj jsme rekonstruovali na základě indicií obsažených ve zpěvních číslech, veršované dialogy pak dotvořil Marek Řihák. Hudbu obsaženou na dvou místech, kde byly z rukopisu vytrženy listy, se podařilo vzhledem k periodické stavbě doplnit. K chybějící závěrečné sborové kodě posloužila dohra ze 2. arie. Ve hře vystupuje nezvyklé množství postav tak, aby každý z ochotnického kroužku dostal roli. Rozložení hlasových oborů je následující: Kuba – bas, Franta – tenor, Šenkýř – bas, Liduška – soprán, Rychtář – bas, Dorant – tenor, Redvuta – soprán, Minka – soprán, Ponocný – bas, Trubač – bas. Rukopis obsahuje celou řadu scénických poznámek, podle kterých je možné udělat si přesný obraz o inscenační podobě díla. Pečlivě je popsána např. akce ve scéně, kde je vesničany zajat Dorant: „Vyleze oknem na žebřík, a na něm zpívá.“ „Přitom docela z žebříka dole slezl a lid nemerkujíc.“ Rychtář chytí Doranta obouma, ruky spůli dozadu. Silou jej drží, jemuž se Dorant chce vydříti.“ „Rychtář, jenž jej pustil, vystoupí napřed, a hrdě si uhodí rukama na prsa“. Ale i motivačních rad inscenátorům. Např. v místě, kde se Kuba a ponocný perou o kompetenci vykonávat ponocenskou funkci, stojí: To se musí obzvláště vyštudýrovat, aby se dobře fackovali. U krásného, ale pro amatéry pěvecky obtížného koloraturního duetu Doranta a Mínky, stojí dokonce: To duetto se nesmí jak živo vynechat, sic na vás hned přiběhnu, a pak uhlídáte, co se s váma stane. Při inscenování jsme se navíc řídili radami z dobového tisku Diwadelní ochotník. Kniha poučná pro milovníky soukromých divadel. z roku 1845 od Jana Kašky.