Oratorium a opera
Alessandro Melani (1639–1703)
Ensemble Damian:
Kain – Andrej Prachár (Giove)
Ábel – Laura Uhorskaiová (Amore)
Eva – Bedřiška Ponížilová (Europa)
Adam – Arnau Petřivalský
Violino I – Martin Dostál
Violino II – Daniel Podroužek
Viola I – Tereza Šmídová
Viola II – Andrea Dudková
Violoncello – Mariana Tůmová
Cembalo, organo – Daria Savvateeva
Theorba – Jakub Němeček
Scéna a kostýmy: Vendula Johnová a Tomáš Hanzlík
Režie: Marek Řihák
Il fratricidio di Caino (1678)
Libretista Benedetto Panfili (1653–1730) pocházel z vysoce postavené římské rodiny po generace spojené s papežským stolcem. Zatímco Benedettův otec se z důvodu touhy oženit se vzdal možnosti být jmenován kardinálem, Benedetto zasvětil svůj život právě kardinálské hodnosti. Ve věku 23 získal v rámci učení Jezuitského řádu doktorát filosofie a teologie, což jen dokazuje vysokou úroveň jeho vzdělání. Během svého působení v Bologni významně podporoval všechny druhy umění a sám se také podílel na vzniku hudebně-dramatických děl coby libretista i skladatel. Jeho texty byly zhudebňovány předními skladateli té doby – Scarlattim, Händelem nebo Bononcinim.
Text oratoria, jehož notový manuskript se v Rakouské národní knihovně ve sbírce císaře Leopolda I. dochoval pod názvem Il fratricidio di Caino, pochází z roku 1678, avšak tiskem libreto vyšlo v roce 1693 s názvem Il sagrifizio di Abel (Oběť Ábelova) a dovětkem: „Oratorium pro čtyři hlasy, prováděné v kostele otců Kongregace Oratoria sv. Filipa Neriho ve Florencii.“ I z dalších dobových tisků tak je zřejmé, že toto oratorium bylo po své římské premiéře v roce 1677 a vídeňské premiéře v roce 1678 uváděno i v dalších městech (1682 Bologna, 1687 Modena).
Biblický příběh Kaina a Ábela pravděpodobně pochází z 8.–6. století př. n. l. Jedná se tak o jednu z nejstarších částí Bible a tematicky přímo navazuje na vyhnání Adama a Evy z ráje. Přestože v dnešní době – díky řadě úprav textů v průběhu dějin a různorodosti překladů i výkladů jednotlivých slov – chápeme vztah Adama a Evy ke Kainovi a Ábelovi v rovině rodičů a synů, řada teologů se po staletí zabývá také myšlenkou, že se jedná o syny pouze metaforické. Může jít o přenesený význam „dětí“ Adama a Evy coby prvních lidí. Na druhou stranu je pro řadu tradic postava Kaina natolik spjata s Evou, že mu přisuzují narození ještě v době, kdy Adam a Eva žili v rajských zahradách.
V rámci širšího historického kontextu je pravděpodobné, že příběh navazuje na mytologii Mezopotámie a přejímá lokální sociálně-kulturní odkaz. Zároveň příběhy bratrovraždy můžeme najít v řecké, římské i severské mytologii, které se do jisté doby vyvíjely nezávisle na učení Starého zákona. Pro přehlednost jmenujme egyptský příběh Seta, který pro touhu po trůnu a uznání zabíjí svého bratra Usira (Osirise); v severské mytologii Höd, spojovaný s temnotou a zimou, podléhá Lokiho léčce a zabíjí svého bratra Baldra, milovaného boha radosti; v římské mytologii Romulus zabíjí Rema a pojmenovává po sobě nové město – Řím.
Zatímco mytologické příběhy mají poměrně přehlednou strukturu a pochopitelnou motivaci pro osudný hřích, v případě Kaina a Ábela zůstává Kainova motivace diskutabilní a otevřená řadě interpretací. Zlomovým bodem se stává odmítnutí Kainovy obětiny Bohem a přijetí obětiny Ábelovy. Kain, hnán vztekem z pociťované nespravedlnosti Božího jednání, zabíjí Ábela, za což je následně Bohem potrestán. Proč však Bůh odmítl dar v podobě plodů země, zůstává otázkou. Kain se tak stává symbolem té části lidského pokolení, která v sobě nese odkaz bratrovraždy až do potopy světa. Tu přežije Noe, který je však v biblickém rodokmenu uváděn jako potomek Setha, nikoliv Kaina.
Zajímavý je i pohled na rodinu Kaina a Ábela. Z apokryfních textů se dozvídáme, že synové Adama a Evy měli také sestry, které měly být dvojčaty obou bratří. Starší Kain měl mít sestru Aclimu, zatímco Ábel dvojče Azuru. Po Ábelově smrti se Adamu a Evě narodil již zmíněný syn Seth a mnoho dalších dětí (Genesis 5:4).
V umění se motiv Kainovy bratrovraždy stal předlohou řady děl. Nejbohatší je linie ve výtvarném umění, v němž nacházíme zobrazení tohoto příběhu napříč staletími a slohy. Renesanční malíř Giorgio Vasari namaloval mezi lety 1554–1555 obraz „Obětina Kaina a Ábela“. Z období pozdní renesance pochází Tizianova malba „Kain a Ábel“ (1543–1545), která vznikla pro benátský kostel Santa Maria della Salute.
Na začátku 17. století bratrovraždu přenesl na plátno Peter Paul Rubens, který v té době čerpal ze svého studia v Itálii a byl silně ovlivněn Michelangelovým ztvárněním lidských figur. Toto téma plánoval zpracovat také Rembrandt, od něhož se dochovala skica „Kain zabíjí Ábela“ (1650). Z preromantického období pochází malba anglického básníka a malíře Williama Blakea s názvem „Kain prchající před hněvem Božím“ (1805–1809).
Následně francouzský malíř období romantismu Théodore Chassériau na své malbě „Kainův trest“ (1836) zobrazil Adama a Evu s mladým Kainem a Ábelem bloudící nehostinnou krajinou. Ani 20. století na tento biblický příběh nezapomnělo; ztvárnění se dočkal například od Marca Chagalla (1960) nebo Egona Schieleho (1905–1906).
V rámci divadelní praxe nacházíme příběh Kaina a Ábela již ve středověkých a raně novověkých mystériích. Nejznámějším dochovaným textem je hra „Kain a Ábel“, známá také jako „Hra rukavičkářů[1]“ (The Glovers‘ Play), která je součástí cyklu Yorských mystérií. Právě mystéria stojí za polidštěním jednotlivých postav příběhu, čímž dochází k rozvrstvení charakterů i motivací za účelem celkové dramatizace. Eva tak oproti biblické předloze přejímá hlubší, mateřské, emotivní cítění vůči svým dětem, zatímco Adam je často staven do role mučedníka a oběti nespravedlivého osudu, což rozdmýchává vztahovou dynamiku mezi těmito dvěma postavami.
V hudebně-dramatické tvorbě vyniká oratorium Kainova bratrovražda Alessandra Melaniho a zejména dílo Alessandra Scarlattiho „První vražda“ (Il primo omicidio, 1707). Ve Vídni na Habsburském dvoře zaznělo poprvé v roce 1732 oratorium Antonia Caldary „Smrt Ábelova“ (La morte d’Abele), které skladatel napsal na Metastasiův text a role Ábela byla svěřena Farinellimu. Ostatně právě Metastasiův text byl zhudebněn celou řadou skladatelů napříč dvěma staletími. Námětu se ujal také český skladatel Johan Antonín Koželuh, který v Praze v roce 1776 uvedl oratorium stejného názvu. Dále byl ve Vídni v roce 1795 uveden melodram Stanislava Spindlera, který několik let působil v Brně jako herec a zpěvák. Z roku 1810 pochází opera Rodolpha Kreutzera, napsaná pro Pařížskou operu pod názvem „Smrt Ábelova“ (La Mort d’Abel), která se sice dočkala obdivu Hectora Berlioze, avšak brzy upadla v zapomnění.
V roce 1991 zpracoval Ábelův tragický osud Stephen Schwartz do podoby muzikálu s názvem „Children of Eden“, který se stal oblíbeným titulem zejména na amerických regionálních a dětských scénách.
Synopse oratoria Kainova bratrovražda:
Svět byl ještě dítětem, kdy závist započala svou vládu. Ta bestie lačnící po krvi a krveprolití, otevřela Smrti bránu Pekla, připoutala ji k sobě a představila lidem na úkor nevinného Abela, který se stal prvním, kdo zaplatil svým životem za hřích Adama, svého otce, který jej přivedl mezi nás.
Abel, byl pastýřem, a společně s oráčem Kainem, svým starším bratrem, přinesl obětiny Pánu. Druhý daroval úrodu, on sám prvotinu ze svého stáda. Božská dobrota přijala oběť Ábelovu, však zavrhla tu Kaina. Ten obvinil Nebe z náklonnosti k bratru a s falešnou laskavostí, jíž maskoval svou závist vůči bratrovi, pozval jej k procházce, kde jej zavraždil. Tak je psáno ve čtvrté kapitole Genesis, což otevírá a uzavírá toto oratorium, aby bylo korunováno všechno dění na scéně.
L’Europa (cca 1667)
Serenata L’Europa byla Alessandrem Melanim napsána pravděpodobně kolem roku 1667 na text neznámého autora. V témže roce byl Melani jmenován kapelníkem (maestro di cappella) v Pistoii, kde v této funkci nahradil svého bratra Jacopa. Vzhledem k tomu, že byl tehdy na samotném začátku své hudební kariéry, je nepravděpodobné, že by se dílo na císařský dvůr dostalo bezprostředně. Kromě Vídně uvádí literatura jako další místo provedení italskou Cortonu. Je tedy možné, že se rukopis do sbírky Leopolda I. dostal až později, po prohloubení vztahů mezi Melanim a habsburskou monarchií. Na druhou stranu je rok 1667 spojen s oslavami svatby Leopolda I. se španělskou infantkou Markétou Terezou. Z dramaturgického hlediska by bylo hudebně dramatické dílo s tematikou vítězné lásky nejvyššího boha Jupitera k mladičké Europě pro tuto příležitost ideální volbou. Ve sbírce Leopolda I. je v rukopisu zapsáno označení Introduttione, tedy introdukce, což napovídá, že uvedení díla bylo spojeno s kulturně monumentální produkcí, kdy mohl následovat například na císařském dvoře oblíbený koňský balet (Rossballett).
Postava Europy je podle řecké mytologie dcerou fénického krále, po níž zatoužil Zeus. Proměněn v bílého býka se vmísil do stáda jejího otce a vyčkal, až si jej dívka, trávící čas s přítelkyněmi na pobřeží, všimne. Po počátečním ostychu a letmých dotycích na něj Europa nasedla, čehož Zeus využil: skočil do moře a odplaval s ní na Krétu. Tam s ní zplodil tři syny a učinil z ní první krétskou královnu. Tak započala minojská civilizace a kontinent, na němž tito lidé žili, získal jméno po své první panovnici.
Interpretace tohoto příběhu se v umění často liší. Zatímco řada dramat a oper zpracovává osud Europy jako krutou ukázku násilí a nespoutaného sexuálního chtíče, jiní, včetně Melaniho, pojali příběh laskavěji, až komicky. Melaniho Europa přechází od děsu z nezkrotného zvířete k pochopení a uklidnění – zjištění, že se pod bílou srstí a rohy skrývá toužící bůh, mění strach v lásku. Existují však i převyprávění, v nichž Europa na býkovi prchá před domluveným sňatkem, což z Dia činí dokonce jejího zachránce.
Zajímavostí je, že ke zkomponování opery s touto tematikou byli Alessandrovi bratři osloveni Mattiasem de‘ Medici již na konci roku 1652. Z důvodu jiných závazků však zakázku pro karneval v Parmě odmítli. Operu (dramma per musica) s názvem Il ratto d’Europa tak nakonec napsal Francesco Manelli na libreto Paola Emilia Fantuzziho. Právě v této verzi Europa za podpory svého bratra Cadma prchá na zádech býka před smluveným manželstvím, podvoluje se Diovi a společně oslavují Amora.
[1] Pozn. Anglické cechy si vybíraly hry mystérií, které často odkazovaly na jejich řemeslo.
