Smuteční skladba z roku 1798
Jan Josef Rösler (1771–1812)
Thalia – Markéta Israel Veřová
Polyhymnia – Veronika Kaiserová
III. Múza – Hana Solanská
IV. Múza – Dorota Grossová
Petra Matějová – kladívkový klavír
Martin Smutný – pozitiv
Introduzione – Adagio molto – Allegro molto – Adagio molto
No. I. Aria. Largetto – Andante. Thalia – Recitativo. Polyhymnia.
No. II. Aria. Largo. Polyhymnia – Recitativo. Thalia.
No. III. Aria. Andante grazioso. Polihymnia – Recitativo. Polyhymnia.
No. IV. Duetto. Andante con mot. Polyhymnia und Thalia – Recitativo. Thalia.
No. V. Aria. Andante espressivo. Thalia – Recitativo. 1., 2., 3., 4. Muse.
No. VI. Aria. Presto. Thalia – Chor der Musen – Recitativo. Polyhymnia.
No. VII. Choro (1.–4. Muse).
No. VIII. Aria. Adagio. Polyhymnia – Coro (1.–4. Muse).
No. IX. Aria. Andante. 1. Muse.
No. X. Aria. Adagio molto. Polihymnia – Coro (1.–4. Muse).
O autorovi
Johann Joseph Rösler (1771–1812) složil smuteční Kantátu o Mozartově smrti v roce 1798 a překvapivě ji neuvedl ve svém vlastnoručním seznamu skladeb. V archivu Pražské konzervatoře se nacházejí dva opisy klavírního výtahu, ale pouze jeden má zpěvní linku podloženou textem. Jeden z těchto opisů je nadepsán: „Cantate auf Mozarts Tod von J. Schmidt, in Musik gesetzt und dem Franz Duschek als Zeichen der Dankbarkeit gewidmet von seinem Schüller J. Röszler. 1898!“.
Alena Hönigová, která má největší zásluhu na novodobém objevování mimořádně kvalitní Röslerovy hudby a kromě vydání komentovaného seznamu skladeb se také zasloužila o zveřejnění všech partitur Pražské konzervatoře na platformě IMSLP, píše: „Je všeobecně známé, že Duschkova rodina patřila k Mozartovým nejbližším pražským přátelům, a tak stála v centru vlny nadšení, která tehdy zaplavila Prahu. Röslerovu lásku k Mozartovi prokazuje nejen jmenovaná smuteční kantáta, řada transkripcí Mozartových děl i variací na Mozartova témata, ale i Röslerův kompoziční styl. Bylo by tedy přirozené, kdyby se Rösler s případnou prosbou o radu v otázkách kompozice obrátil právě na Franze Xavera Duschka / Františka Xavera Duška. Zdá se ale nepravděpodobné, že by se jednalo o systematickou výuku.“
Mladičký Rösler byl od roku 1795 zaměstnán ve Stavovském divadle jako kapelník a dá se předpokládat, že Kantáta o Mozartově smrti zazněla za účasti místních hudebníků právě zde, v místě Mozartových největších triumfů v pietní poloscénické podobě. Atmosféra díla je až překvapivě podobná situaci, kterou popisuje dobová zpráva otištěná v Kaiserlich-königlich privilegierte Prager Oberpostzeitung 17. 12. 1791:
„…Dne 14. prosince v 10 hod. se konala v malostranském farním kostele sv. Mikuláše slavnostní zádušní mše za dne 5. prosince zesnulého kapelníka a císařsko-královského dvorního skladatele Wolfganga Gottlieba Mozarta, slavnost hodná velkého mistra, která dělá čest i pražskému orchestru Národního divadla pod vedením chvalně známého Josepha Strobacha, kteří ji zorganizovali, i všem zdejším slavným hudebníkům, kteří se jí zúčastnili. Předešlý den byla tištěná parte s pozváním na mši rozdána pražské šlechtě i celému publiku, v den mše půl hodiny zvonily všechny zvony farního kostela; nahrnulo se tam skoro celé město, takže nebylo dost místa ani na Vlašském náměstí [dnešní horní Malostranské náměstí] pro přijíždějící kočáry, ani v kostele, který pojme 4000 lidí, pro ctitele zesnulého. Rekviem bylo od slavného kapelníka Rosettiho, my patrioti ho nazýváme jeho pravým jménem Rössler, a bylo provedeno 120 hudebníky, kterým vévodila naše oblíbená zpěvačka Duschek tak nádherně, že z toho Mozartův velký duch v Elysiu musel mít radost. Uprostřed kostela bylo nádherně osvětlené ‚castrum doloris‘ a [slavnost zahájil] tlumený zvuk tří sborů kotlů s trubkami; mši sloužil důstojný pan farář Rudolph Fischer s asistenty, dvanácti studenty malostranského gymnázia, kteří nesli pochodně, šikmo přes rameno měli přehozené smuteční stuhy a v ruce bílé šátky; panovalo zde slavnostní ticho a co víc, tisíce slz bylo prolito za našeho Mozarta, který svými nebeskými harmoniemi tolikrát naplnil naše srdce láskyplnými pocity! Tak byly uctěny jeho zásluhy v Praze. Jeho ztráta je nenahraditelná; hudební mistři existují a budou existovat, ale na zplození mistra všech mistrů, dalšího Mozarta, bude příroda potřebovat staletí.“
V Kantátě vystupují múzy – bohyně tvůrčí umělecké inspirace – oplakávající zemřelého génia.
Múza komedie a pastorální poezie Thálie potkává zamlklou múzu hrdinských ód Polyhymnii, která má vlasy zastřené černým závojem a rovněž struny její lyry kryje smuteční flór. Thálie se jí ptá, proč se neúčastní tanců s ostatními múzami. Nabízí ji v jejím neznámém žalu útěchu v sesterském objetí. Po dlouhém naléhání Polyhymnia přemůže smutek a prozradí důvod své hluboké sklíčenosti: Největší hudebník všech dob – Wolfgang Amadeus Mozart – zemřel. Thálie se zhroutí. Nyní se ji snaží naopak Polyhymnia utěšit vzpomínkami na doby, kdy s nimi malý Mozart vyrůstal a těšil je na břehu Dunaje, kam za ním sestupovaly z Parnasu, aby se zaposlouchaly do jeho božských písní, které předčily vše, co bylo do té doby vytvořeno. S tím je však nyní konec, Mozart míří k Plutonovu trůnu. Thalia nachází naději v jeho orfeovské schopnosti obměkčit i samotné podsvětní božstvo. Polyhymnia tuto naději nesdílí, užitek budou mít z jeho hudby jen Persefoniny růže, které začaly nově kvést, ale k živým již jeho hudba nedolehne a i duše podsvětních bytostí zůstanou chladné. Přicházejí další múzy. Slzící Thálie se vzchopí a vyzývá je, aby smutečními písněmi uctili spolu s nimi zemřelého Mozarta. Příchozí múzy se s tak strašnou zprávou nechtějí smířit a spěchají vyprosit zvrácení tragické události k Diovu trůnu. Thálie je zastaví, protože žádná prosba není schopna zvrátit smrt. Zdrcené múzy nejsou schopné ani pláče. Polyhymnia navrhuje uctít Mozartovu památku mramorovým pomníkem a vytvořit tak místo, kde ho budou uctívat tancem a zpěvem. Navrhuje tento stylizovaný hrob označit zlatým nápisem a ozdobit ho květy, aby na něho nikdy nezapomněly. Jedna z příchozích múz zpívá o zázračné moci Mozartovy hudby, která kromě přirozené libosti působí léčivě i na rány, zahání trudomyslnost, obměkčuje netečnost, brání obžerství i alkoholismus a způsobuje sociální rovnost, protože dojímá chudé i korunované stejnou silou.
Polyhymnia vybízí k tiché hudbě smutečních rohů.
fotografie: Michal Málek