Novodobá volná rekonstrukce ztracené opery Claudia Monteverdiho z roku 1608
Claudio Monteverdi / Tomáš Hanzlík / Vít Zouhar
Účinkuje Ensemble Damian v obsazení:
Ariadna – Hana Holodňáková, Bree Nichols
Venuše, Dorilla – Dora Pavlíková, Juliana Synková
Amor, 1. rybář, Bakchus – Martin Ptáček, Bedřich Lévi
Apollon, Theseus – Filip Dámec, Ondřej Benek
Rádce, 2. rybář, Jupiter – Jiří Poláček, Michal Marhold
arciloutna/cembalo – Marek Kubát, Ilona Růčková
viola da gamba/violoncello – Jakub Michl, Věra Kousalíková
varhanní pozitiv – Martin Smutný, Kamila Dubská
projekce, kostýmy, režie a hudební nastudování – Tomáš Hanzlík
Arianna v labyrintu času
Arianna byla provedena poprvé v Mantově, jako jeden z hlavních bodů oslav sňatku Francesca Gonzagy s Margheritou Savojskou, a to 28. 5. 1608. Do toho dne Mantova žádné tak velkolepé hudební představení nezažila. Slavná hudební báje Orfeo z r. 1607 byla pouze pro uzavřenou společnost, zatímco Ariadnu mělo podle dobových svědectví vidět na 6000 diváků. Ariadnu Ottavia Rinucciniho (1562–1621) zhudebněnou Claudiem Monteverdim (1567–1643).
Významu příležitosti odpovídala i příprava. Monteverdi skládal Ariannu již na sklonku r. 1607, a na začátku února již byl téměř hotov. Část ale musel přepsat. Jakoby nestačilo, že v listopadu 1607 mu zemřela manželka Claudie. K tomu ještě představitelka role Ariadny, stejně mladá jako oslavovaná Florenťanka Caterina Martinelli, Monteverdiho chráněnka, během zkoušek Ariadnu zemřela na neštovice, což zarmoutilo celý Gonzagovský dvůr. K hlubokému smutku tak ještě přibyly starosti s obsazením nešťastně uvolněné role – všechny vhodné virtuózky již zpívaly jiné role. Úspěch provedení byl ohrožen. Naštěstí tam byla herečka Virginia Andreini Ramponi, uměleckým jménem Florinda, manželka slavného herce a dramatika G. B. Andreiniho, jehož divadelní společnost I comici fedeli v Mantově právě působila. Její mistrovské uchopení nesnadné role vykresluje slavný básník Giambattista Marino ve svém eposu Adonis (1623). V Mantově byl tehdy přítomen jako dvorní básník Savojských.
A tak jsi slyšela Florindu, ó Mantovo,
v tom divadle pod tvými vznešenými střechami,
vylíčit Ariadnina krutá muka,
a vymámit z tisíců hrudí tisíce vzdechů.
Roli Thesea zpíval Francesco Rasi, představitel Orfea z r. 1607.
Ženich s nevěstou přijeli i s celým doprovodem 24. května 1608. Mezi ostatními součástmi oslav – honosnými hostinami, turnaji, lovy či promenádami se konala i další představení. Tři dny po představení Ariadny (31. května) se uskutečnila inscenovaná lodní bitva na mantovském jezeře, kde byl zbudován umělý ostrov, z nějž byl odpálen velkolepý ohňostroj. V bitvě bojovali představitelé křesťanů a Turků a inženýrem i režisérem tohoto spektáklu byl Gabriele Bertazzolo, který jen pár měsíců poté inscenoval podobné představení u Midicejských ve Florencii. Monteverdi jako kapelník vévodské dvorní kapely složil kromě Arianny ještě prolog k divadelní hře G. B. Guariniho L´Idropica (2. 6.) a balet Mascherata dell´Ingrate (4. 6.) publikovaný 1638 jako Il Ballo delle Ingrate (Balet nevděčnic rovněž na text Rinucciniho). Arianna jich má v publikované podobě Zčásti i kvůli okolním tragickým událostem byl Monteverdi po skončení slavností tak vyčerpán, že byl od července vážně nemocen, takže pobýval u svého otce v Cremoně. Do mantovských služeb se vrátil až na podzim téhož roku.
Proměny
Je příznačným paradoxem, že Arianna, jež pomohla Theseovi, aby se v labyrintu neztratil, je dodnes ztracená. Jistě, ne vlastní vinou. A také ne jako jediná. Jiná nedochovaná Monteverdiho hudebně-dramatická díla (např. Andromeda 1620, Proserpina rapita 1630 nebo Le nozze d’Enea e Lavinia 1640) však neměla to štěstí, že by se z nich dochovala klíčová scéna, jakou zde máme v Lamentu. Není to však jen lamento, jež po dobu jeho existence provázejí neustálé proměny. Kupříkladu libreto vyšlo již v Mantově r. 1608 dvakrát. Nejprve v podobě „libreta“ – knížečky obsahující celý text, kterou si divák může odnést na památku, poté jako součást pamětního tisku, popisujícího zpětně celé svatební oslavy očima dvorního intendanta Federica Follina. Nejvýrazněji se zde proměnil zpěv Apollóna v prologu, jenž v „libretu“ opěvuje otce nevěsty, vévodu Savojského, jenž snad hradil náklady tisku. Ve Follinově vydání je však adresován nevěstě samotné. Změna celkem podstatná, jež mj. nasvědčuje i tomu, že Follinovo vydání je blíže premiérové podobě – jakoby tvůrci, když viděli, že otec nakonec nepřijede a poslal za sebe syny, pohotově adresovali hold v prologu jiné přítomné osobě, tedy nevěstě. Proto také dnešní zhudebnění vychází z textu ve Follinově verzi.
Ještě téhož roku vyšlo libreto i v Benátkách a Florencii, pokaždé s prologem obracejícím se k nevěstině otci. Podobně je tomu i u další benátské edice libreta z r. 1622. Příležitost jeho publikace je obestřena tajemstvím. Jisto je, že jde o reedici „libreta“ z r. 1608. Zásadní změnu přinášejí až další vydání libreta. Esenciální proměnou je v Anconě 1633 vytištěné přebásnění do chorvatštiny básníkem Ivanem Gundulicem (známým též jako Gianfrancesco Gondola, 1589-1638), pravděpodobně pro inscenaci v Dubrovniku. Kromě rozsáhlých změn metrických a rýmových se překladatel celkem drží originálního znění, ba dokonce je zpřesňuje. Např. zviditelňuje skryté klasické členění do pěti aktů, po vzoru antické tragédie. A také některé části, označené v o čtvrtstoletí starším znění obecně jako „sbor“ označuje konkrétněji jako např. „jeden ze sboru“.
V chorvatském znění tak přibývají některé nové postavy, např. rybáři Pelinko a Biserko. Že jde o zpřesnění a ne libovolnou dramaturgickou změnu lze potvrdit podobnými změnami ve znění libreta vydaného k benátské inscenaci v Teatro San Mosé r. 1640, jejíchž příprav se Monteverdi jistě nějak účastnil. Bohužel se o tom nedochovaly žádné zprávy, stejně jako o tom, jak publikum čtyřicet let staré dílo přijalo.
Lamento
Lamento, které sám autor považoval za klíčovou část díla, se po úspěchu premiéry stalo jistým prototypem. Známý italský teoretik 17. století Giovanni Battista Doni se dokonce vyjádřil, „že je to asi nejkrásnější skladba tohoto druhu, která byla svého času napsána“.
Tato kvalita byla jistě příčinou obliby Lamenta v takové míře, že ve Florencii „byste nenašli dům s nějakým cembalem či tiorbou, aby v něm neměli také Lamento Ariadny“ (S. Bonini, kolem 1650). Dodnes je dochováno několik rukopisných Lament, a mezi nimi také opisy z rukou významných hudebníků, jako byli Luigi Rossi nebo Bellerofonte Castaldi. Ve dvou z rukopisů jsou zapsány i fragmenty následujícího dialogu Ariadny s Dorillou. Monteverdi se k lamentu ve své tvorbě vrátil pětihlasým zpracováním (1614) a také kontrafaktem Pianto della Madonna, pláč Madony oplakávající Krista (1641).
Lamento Ariadny se proslavilo po celé Itálii, proč nebyla vydána celá partitura, není zcela jasné. Snad byl Monteverdi příliš zaměstnán přípravou Orfea, který vyšel v pečlivě připravené podobě následujícího roku 1609.
V roce 1620 měl Monteverdi partituru s sebou v Benátkách a dal ji kopistovi k opisu kvůli zamýšlenému provedení v Mantově, jež se však neuskutečnilo (dopis 17. 3. 1620). Je přinejmenším zvláštní, že měl čistopis partitury, v hlavním městě hudebního tisku, a nenechal ji vytisknout.
Roku 1623 Monteverdi v Benátkách řídil hudbu při oficiální návštěvě vévody a vévodkyně Mantovských (20.-23. května 1623), v kontaktu s Gonzagy tedy byl. Snad právě s tím souvisí vydání alespoň Lamenta v témže roce.
Tisk z roku 1623 již na první pohled nemá dokumentovat premiérovou realizaci – z opery je zde pouze Lamento a kromě něj obsahuje také další dvě skladby recitativního charakteru (Se i languidi miei sguardi, Se pur destina). Všechny tři skladby jsou notovány v partituře pro soprán a BC, přičemž poslední dvě se nijak neliší od svého prvního vydání v sedmé knize madrigalů z r. 1619. Nevíme sice, v jaké podobě byly hrány Se pur destina a Se i languidi, ale tištěná podoba Lamenta se od své premiérové verze výrazně liší. Nejen že chybí sborové komentáře mezi jednotlivými částmi Lamenta, ale nenajdeme zde ani party instrumentálního doprovodu – bassa continua, jenž byl mj. tvořen souborem smyčcových nástrojů, jak dokládá benátský vyslanec přítomný na premiéře: „[…] všichni vystupující byli pěkně oděni a svůj part provedli velmi dobře, nejlépe však představitelka Ariadny (šlo totiž o příběh Ariadny a Thesea), jejíž hudební lamento, doprovázené violami a houslemi, z toho neštěstí mnohé docela rozplakala, […].“ Publikace ve zjednodušené podobě však nebyla ničím neobvyklým a i v Monteverdiho tvorbě bychom našli případů více.
Druhý život
Rinucciniho a Montevediho Arianna se zapsala nesmazatelně do dějin hudby a svou neúplností inspirovala mnohé tvůrce. Již Esteban de Artega ve svých dějinách italské opery (1783) zdůrazňuje velký vliv lamenta na další autory, ale cituje jen části textu. Carl Winterfeld, ve své knize o Monteverdiho předchůdci v Benátkách Giovannim Gabrielim (1834) již uvádí několik notových ukázek. Až r. 1887 německý muzikolog publikuje poprvé, jako přílohu své Monteverdiovské studie, dochovaný fragment opery – v téměř diplomatickém přepisu Ariadnino lamento a následující čtyři vstupy, dokonce i s vloženým textem vstupů sboru a Dorilly, k nimž se již hudba nedochovala. Na tuto edici pak navazují další edice a zpracování. Zmínku si zaslouží dodnes používaná romantizující úprava Alessandra Parisottiho (Arie antiche, 1890) začátku lamenta a přepracování skladatele Ottorina Respighiho (1909), který lamento oděl do veristického hávu s hutnou orchestrací, se zahuštěním chromatismy a přeházením jednotlivých částí. Mezi dalšími pokusy o znovuoživení Arianny je třeba ještě zmínit nové zhudebnění Rinucciniho libreta britským skladatelem Alexandrem Goehrem – Arianna. Opera in eight scenes Op. 58 (1996). V ještě novější době došlo i k pokusům o rekonstrukci, rozuměj stylové dokomponování chybějících částí s využitím jiných Monteverdiho skladeb (sinfonií, ritornellů atd.) z pera Claudia Caviny (nedokončeno) nebo Andrew Lawrence-Kinga (2017). Tyto pokusy, stejně jako dnešní inscenace Víta Zouhara a Tomáše Hanzlíka nám umožňují prožití Ariadnina příběhu v podání Ottavia Rinucciniho. A nejen do doby, než bude nalezena původní hudba C. Monteverdiho.
„Arianko lehceladná
zazpívej mi tro-
zazpívej mi tro-
zazpívej mi trochu, ještě pěj,
k tomu vio-
k tomu viola la, hola zněj,
hola la la zněj,
k tomu viola la, hola zněj!“
Francesco Redi: Bacco in Toscana, 1666
Videoupoutávka
O autorech novodobé rekonstrukce
Tomáš Hanzlík
Hudební skladatel Tomáš Hanzlík (nar. 29. 7. 1972) je uměleckým vedoucím Ensemble Damian (zal. 1996) a zároveň impresáriem kočovného divadla Theatrum Schrattenbach (2004). Byl zakladatelem, dramaturgem a zároveň producentem tří olomouckých festivalů: Baroko (od r. 1998, v r. 2009 udělena cena Olomouckého kraje), Opera Schrattenbach (od r. 2005), Olomoucké barokní slavnosti (2013–2020). V letech 2006–2016 vedl Dětskou operu Olomouc při SGO, pro kterou napsal řadu původních titulů. Je odborným asistentem na KHV PdF UP (od r. 2004). Tuto katedru absolvoval v roce 1995, muzikologii na FF UP v roce 1998. Tématem jeho disertace byla hudba piaristických skladatelů 17. a 18. století (KHV PdF UP, 2004). České i latinské texty piaristů pak využil i při kompozici řady vlastních děl. Vedle pedagogické činnosti (od r. 2001) se věnuje kritickým edicím staré české hudby (T. N. Koutník: Requiem ex Es, Salve Regina Capucinorum ex d, Litaniae de Sanctissimo Nomine Jesu ex C – 1998, Choceňský manuskript – 2000, Hudba piaristických klášterů I. – 2003, Editio Baerenreiter). V letech 1996–1998 byl zaměstnán jako redaktor pro vážnou hudbu a folklór v Českém rozhlase Olomouc, se kterým spolupracuje externě doposud. Od roku 1993 pravidelně koncertuje jako dirigent, vokalista a hráč na smyčcové nástroje. S Ensemble Damian uvádí vedle staré hudby a vlastních děl také soudobé autory převážně minimalistického stylového okruhu. Účinkoval na festivalech Maraton soudobé hudby Praha, Forfest Kroměříž, Janáčkův Máj Ostrava, Janáčkovy Hukvaldy, Bezručova Opava ad. Se souborem prezentoval ČR netradičními operami také na turné v Pobaltí, Německu a v Itálii. V řadě Barokní opera a oratorium pražského FOK (2004) uvedl operu Johanna Huga Wilderera La Nascita del Diamante (Zrození diamantu) a v rámci festivalu Hudební fórum Hradec Králové (2006) českou premiéru opery Three Tales Steva Reicha.
1. února 2004 premiéroval Hanzlík v projektu Národního divadla v Praze Bušení do železné opony vlastní operu Yta innocens (Nevinná Yta) Po jejím úspěchu získal pozvání k dalšímu vystoupení v rámci téhož projektu (V. Zouhar: Coronide, Zouhar-Hanzlík: Torso; 2004) a objednávku na celovečerní operu pro Národní divadlo. Nejprve rozšířil operu Yta innocens do celovečerního formátu, ale nakonec se rozhodl pro zhudebnění anonymního textu Lacrimae Alexandri Magni (Slzy Alexandra Velikého – premiéra 25. ledna 2007). V letech 2009–2010 vytvořil a premiéroval rozsáhlé hudební drama Labyrint vášně. V roce 2011 uvedlo Národní divadlo v Brně ve světové premiéře jeho operu La Dafne (společně s V. Zouharem). Volná rekonstrukce nedochované Monteverdiho Ariadny (společně s V. Zouharem) získala na festivalu Opera 2020 cenu za divácky nejúspěšnější inscenaci. Svůj vlastní skladatelský styl Hanzlík označuje jako neobarokní minimalismus, charakteristický zacyklením historizujících harmonických a melodických fragmentů. Výrazně se také podílí na vizuální stránce produkcí Ensemble Damian a to jak po stránce pohybové (rétorická barokní gestika) tak výtvarné (návrhy a výroba dekorací a rekvizit z papírmaše) ve spolupráci s kostýmní výtvarnicí Vendulou Johnovou. V letech 2005–2010 vlastním nákladem zrekonstruoval klasicistní kovárnu v Doubravici nad Moravou, kde žije a tvoří opery, sochy a obrazy. V roce 2021 zakoupil rozsáhlý zemědělský objekt v Měrotíně, který hodlá přebudovat na umělecké dílny s venkovní a vnitřní divadelní scénou.
Umělecké portfolio
Partitury některých skladeb jsou ke stažení ve formátu MUS, který můžete přečíst např. programem Finale Reader (ke stažení zde). Pokud je u díla partitur více, jsou navíc zabaleny do souboru ZIP.
Divertimento pastorale G dur (pro 2 flétny, 3 housle a kytaru), 1987
Pin, Tan, Bel (opera, text Hana Macková), 1987
Tři dětské kánony, 1989
Čtyři astmatici a dva cholerici (houslové dueto), 1989
Bahenní motýl (pro dva recitátory a komorní soubor), 1990
Et clamor meus (pro alt, housle a varhany), 1991
Koncert G dur (pro housle a smyčcový orchestr), 1992 / partitura
Missa (pro soprán, smíšený sbor, varhany a triangl), 1993—2003 / partitura
Čas (pro smyčcový orchestr), 1993
Aureola (pro smyčcový orchestr), 1993
In exitu Israel de Aegypto (pro kontratenor a barokní orchestr), 1993
Stavba města a věže (pro hoboj a smsyčcový orchestr), 1993
V období dešťů (pro varhany), 1993
Čtyři dětské písně (pro zpěv a klavír), 1994
Koncert pro flétnu, cembalo a smyčcový orchestr, 1995 / partitura
Hudba č. 1—4 (pro komorní soubor), 1995
Smyčcový kvartet č. 1 „Hudba pro UFO“, 1995 / partitura
Sonáta (pro cembalo a klavír), 1995
Smyčcové trio č. 1—4, 1995 / partitura
Sonata in G (pro housle, violu da gamba a cembalo), 1995 / partitura
Lamento za C. Ph. E. Bacha (pro klavír), 1995 / partitura
Lamentationes (pro 2 tenory, violoncello a klavír), 1995–96 / partitura
Gloria (pro soprán a smyčcové trio), 1997 / partitura
Concerto grosso (pro 6 houslí, violu, violoncello a kontrabas), 1997 / partitura
Potopa (kantáta, text: Jiří Malaník), 1998 / partitura
Sinfonia in Es KV 16 (pro komorní orchestr), 1998
Symfonie č. 1, Es dur, 1998 / partitura
Te Deum (pro sóla, sbor a barokní orchestr), 1999 / partitura
Epibateron (kantáta, text: Victorinus Jezvina), 2000
Endymio (opera, text: P. David Kopecký), 2001 / partitura
Yta innocens (opera, text: P. David Kopecký), 2003 — rozšířená verze 2005 / partitura
Torso (opera, text: P. David Kopecký, hudba společně s V. Zouharem), 2003
Arion (balet – melodram, text: Jiří Malaník), 2002–2004 / partitura
Capriccio Nro. 1—5 (pro housle sólo), 1995, 2005 / partitura
Kirké (komorní opera na vlastní text), 2005 / partitura
Koncert pro violoncello a smyčcový orchestr, 2005 / partitura
Lacrimae Alexandri Magni (opera, text: anonym), 2006 / partitura
Krvavá pavlač (opera, vlastní text podle scénáře Romana Ludvy), 2006 / partitura
Jirka s kozou (melodram, text: Božena Němcová), 2006 / partitura
Tvarůžkové ódy (opera, text: David Hrbek), 2006–2007 / partitura
Harlekýnova dobrodružství (pantomima), 2007 / partitura
Strašná travestie o těhotném starostovi (komorní opera, text: David a Daniel Hrbek), 2008 / partitura
Stabat mater (kantáta pro alt a smyčce), 2008 / partitura
Romeo a Julie (komorní opera, text: David Hrbek), 2009 / partitura
Sen o říši krásy (fragment opery, text: Jiří Karásek ze Lvovic), 2009
Labyrint vášně (hudební drama, text: David Hrbek), 2009–2010 / partitura
La Dafne (opera, společně s Vítem Zouharem text: Ottavio Rinuccini), 2011
Gli arcieri nudi (tři madrigaly na texty O. Rinucciniho), 2012
Voda a vzduch (opera na vlastní text podle deníků Jakuba Obrovského), 2012
Malá svita z opery Křídla a propast, 2012
O perníkové chaloupce (opera, text: Miroslav Nop), 2013
Gotická svita (pro 5 saxofonů nebo zobcových fléten), 2013
Svět podle Plinia (opera, text: Plinius starší), 2014
Kdybys mi viděla do hlavy (melodram, text: David Hrbek), 2014
Lancelot a Alexandrina (opera-melodram, text: Otokar Fischer), 2015
Laudate pueri Dominum (pro soprán, alt a orchestr), 2015
Smyčcový kvartet č. 2, 2017
L´Arianna (opera, společně s C. Monteverdim, V. Zouharem, text: Ottavio Rinuccini), 2018
Skicy pro smyčcové kvarteto (Smyčcový kvartet č. 3), 1996, 2018
Piramo e Thisbe (dramatická kantáta), 2019
Epitaphium Wolfgango Hannibali de Schrattenbach, 2019
De profundis (žalm 129/130), 2020
Pivo, ženy, zpěv (cyklus písní pro tenor a klavír), 2020
Svita d moll (variabilní obsazení), 2020
Fuga d moll (pro smyčcové kvarteto), 2020
Preludia a fugy pro klavír, 2020
Trio C dur pro housle, klavír a violoncello, 2020
Piráti (opera na barokní motivy, libreto: Milan Šedivý), 2020/21
Římská Lukrécie (opera, libreto: Rademin), 2021
Poklad Arkádie (opera, libreto: Marek Řihák), 2021
Pudl a Pudr (muzikál, libreto Helena Koblischková), 2022
Missa brevissima pro sbor a cappella, 2022
Zkáza Sodomy pro bas a komorní soubor, 2022
Templum Honoris, Honoris cupiditas, 2023
Ekotoalety, 2023 (oratorium)
Pinocchio, 2024 (opera, společně s V. Zouharem, text: David Košťák)
_________________
Účast na inscenacích oper jiných autorů
Coronide (Vít Zouhart) nastudování, režie
Three Tales (Steve Reich) hudební nastudování
Apollo et Hyacinthus, K.s. 38 (W. A. Mozart) scéna, kostýmy, hudební nastudování, režie
Facetum musicum (1736) (A. Vivaldi, G. F. Haendel, A. Lotti…) scéna, kostýmy, hudební nastudování, režie
La Nascita del Diamante (J. H. Wilderer) scéna, kostýmy, hudební nastudování, režie
Ghirlanda di Fiori (A. Caldara) scéna, kostýmy, hudební nastudování, režie
Aurea libertas, Veritas exulant (Josef Schreier) scéna, kostýmy, hudební nastudování, režie
Operosa terni Colossi moles (F. A. Míča) scéna, kostýmy, hudební nastudování, režie
Orfeus (C. Monteverdi) scéna, překlad libreta, kostýmy, hudební nastudování, režie
Noci Dnem (Vít Zouhar) hudební nastudování obnovené inscenace
Il natal di Giove (1748 – K. Müller) scéna, kostýmy, hudební nastudování, režie
La contesa de´ numi (1729 – L. Vinci) scéna, kostýmy, hudební nastudování, režie
La Semele (1727 – J. A. Hasse) scéna, kostýmy, hudební nastudování, režie
La Senna festeggiante, RV 693 (1726 – A. Vivaldi), nastudování, režie, kostýmy
La Gloria e Himeneo, RV 687 (A. Vivaldi) scéna, kostýmy, režie
Belleza e Decoro, Nel giorno natalizio (1729, 1732 – F. A. Míča) scéna, kostýmy, režie
Saeculum coronatum (1724 – A. Saletka) scéna, kostýmy, hudební nastudování, režie
La Psiche (Carlo Agostino Badia) scéna, kostýmy, hudební nastudování, režie
Il Tribunale di Giove (K. Dittersdorf) scéna, kostýmy, hudební nastudování, režie
Rappresentatione di Anima et di Corpo (E. Cavallieri) scéna a kostýmy
La sacra lancia (A. Draghi) scéna, kostýmy, hudební nastudování, režie
Lékař oční (V. Jírovec) scéna, kostýmy, režie
O původu Jaroměřic na Moravě (F. Míča) kostýmy, hudební nastudování
Kantátá o Mozartově smrti (J. J. Rösler) scéna, kostýmy, hudební nastudování, režie
Holoprtské posvícení (J. Branžovský) scéna, kostýmy, hudební nastudování, režie
Vít Zouhar
Prof. MgA., Mgr. Vít Zouhar, Ph.D. (*1966), hudební skladatel, muzikolog a profesor Univerzity Palackého v Olomouci. Hudební vzdělání získal v mládí od svých rodičů Zdeňka Zouhara a Věry Zouharové. Skladbu vystudoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (Ištvan, Piňos) a na Universität für Musik u. darstellende Kunst Graz (Pagh-Paan, Pressl), muzikologii na Masarykově univerzitě v Brně. Disertaci obhájil na JAMU v Brně. Habilitoval se na Ostravské univerzitě a inaugurován byl na JAMU. Kompoziční kurzy absolvoval na Accademia Chigiana v Sieně (Donatoni) a v Darmstadtu (Cage, Xenakis).
Je autorem nebo spoluautorem řady oper (L´Arianna, La Dafne, Coronide, Torso, ECHO, TiAMO), více než šedesáti orchestrálních a komorních děl (Brána slunce, Blízká setkání zběsilostí srdce, Pinnas columbae Zvlněná hladina), hudebních her a zvukových instalací (Arcadi, zaHRAda, Tastes, Planina, EUOUA). Jeho hudba je spojována s minimalismem a postmodernou. Zouhar je nositelem Ceny Alfréda Radoka, ceny NUBERG a mnoha dalších ocenění. Řada skladeb vznikla na objednávku (Národní divadlo v Praze, Pražské jaro, Orchestr Berg, Ensemble Damian) a je pravidelně prováděna a nahrávána v Evropě a USA. Zouharova divadelní tvorba byla a je v repertoáru Národního divadla v Praze (Radúz a Mahulena, Pán z Prasečkova), Národního divadla v Brně (La Dafne, Noci Dnem, Otvírání studánek Alfréda Radoka), Ensemble Damian (Coronide, Torso, Saeculum Coronatum, L´Arianna) a opera povera (ECHO).
Zouharovy opery Noci Dnem (2005) a La Dafne (2011, společně s T. Hanzlíkem a Roccem) vznikly na objednávky Národního divadla Brno. Opery Coronide (2000) a Torso (2003, společně s T. Hanzlíkem) uvedlo mj. Národní divadlo v Praze, Teatro Asioli Corregio, mnoho domácích a zahraničních festivalů a patří k nejúspěšnějším inscenacím Ensemble Damian. Od roku 2015 Zouhar vytváří s režisérem, scénografem a designérem Roccem cyklus experimentálních oper ECHO – Metamorphoses. První uvedli v premiéře na Prague Quadriennale 2015. ECHO – Metamorphoses II oba autoři premiérovali s pěvkyní Natalií Uschakovou na festivalu Opera 2017. Opera ECHO – Metamorphoses III – Garden of Life zahajovala festival Prague Quadriennale 2019. V roce 2018 Zouhar dokončil s T. Hanzlíkem operu L´Arianna pro festival Olomoucké barokní slavnosti.
Od roku 2014 Zouhar vytváří a uvádí společně s Gabrielou Coufalovou, Jaromírem Synkem, v rámci Slyšet jinak Laptop Ensemble, a s videoartistou Tomášem Hrůzou cyklus hudebních a vizuálních her Arcadi (2014), zaHRAda (2015), LIBOsad (2016), Planina (2017), EUOUAE (2018), NAD HLA VOU (2018). GArdenME/zaHRAda uvádí od roku 2016 Martin Herman s CSU Long Beach Laptop Ensemble. Na tento cyklus navázaly performance a multimediální projekty Tastes (2016) a MarISHA (2019) které Zouhar vytvořil společně s Ivo Medkem, Sárou Medkovou, Lukášem Medkem, Janem Kavanem a Roccem (MarISHA).
Zouharův balet Wide Crossing (1996) nastudoval Opernhaus Graz a die Theater Künstlerhaus Wien. Na objednávku Národního divadla v Praze vytvořil v roce 2009 hudbu k inscenaci J. A. Pitínského Radúz a Mahulena Julia Zeyera a v roce 2012 k inscenaci Hany Burešové Pán z Prasečkova Molièra. Na objednávku Národního divadla v Brně napsal v roce 2016 hudbu k inscenaci J. A. Pitínského Otvírání studánek Alfreda Radoka Martina Sládečka. Mnoho jeho skladeb vzniklo na objednávku a z podnětu souborů Orchestr Berg, Dama Dama, Ensemble Damian, Ensemble MoENS, Duo Ardašev, Malle Symen Quartet ad. a na objednávku festivalů a institucí Moravský podzim, Baroko Olomouc, Poesiefestival Berlin, Terezín Music Foundation, Concentus Moraviae, Expozice nové hudby Brno, Forfest Kroměříž, Mladé pódium ad. Zouharovy orchestrální skladby zazněly v rámci abonentních cyklů Filharmonie Brno, Moravské filharmonie Olomouc, Orchestr Berg, Filharmonie Bohuslava Martinů, Plzeňské filharmonie ad. Spolupracoval s dirigenty Tomášem Hanusem, Jakubem Hrůšou, Václavem Luksem, Petrem Šumníkem, Tomášem Hanzlíkem, Vladimírem Válkem, Petrem Vrábelem, Petrem Vronským ad.
Jeho komorní a orchestrální skladby byly provedeny na festivalech Pražské jaro, Schleswig-Holstein-Musik-Festival, Shanghai spring music festival, Hörgänge Wien, Mélos-Etos Bratislava, Ostravské dny nové hudby, Mezinárodní hudební festival Brno, Forfest, Music of our Age Budapest, Baroko Olomouc, Janáčkův máj aj. Pravidelně spolupracuje se soubory Ensemble Damian a ISHA Trio. Skladby vyšly na několika CD a jsou uváděny v médiích. Opera Torso byla nominována na inscenaci roku 2005, Noci Dnem na inscenaci roku 2005 a na hlavní cenu festivalu Opera 2009. Opera L´Arianna získala na festivalu Opera Praha 2020 cenu diváků. O Coronide vznikly dokumenty v ČT (R. Chudoba 2001, Z. Plachý 2004) a Estonian TV (2003). Rudolf Chudoba natočil o Noci Dnem dokument Kouzlo jedné flétny (2006). Opera ECHO II byla součástí dokumentu ČT Festival hudebního divadla (Blažena Hončarivová, 2017). Jako hostující skladatel Zouhar působil ve Werkstadt Graz a na IEM Graz.
V roce 2004 Zouhar vydal monografii Postmoderní hudba? Německá diskuse na sklonku 20. století. Jeho teoretické práce jsou zaměřeny na problematiku hudby 20. století (minimalismus, hudební postmoderna). Pro IEM Cube ve Štýrském Hradci rekonstruoval prostorovou verzi elektroakustické skladby Poème électronique Edgarda Varèseho (2003). Podílí se na kritickém vydání děl Bohuslava Martinů. V roce 2016 vydal svazek Bohuslav Martinů – Bureš Cantatas. The Bohuslav Martinů Complete Edition. Series VI/2/3. Cantatas. Společně se Zdeňkem Zouharem publikoval v roce 2008 knihu Dear Friend. Bohuslav Martinů’s Letters to Zdeněk Zouhar. S Gabrielou Coufalovou vydal v roce 2017 Dear friend Bureš: Bohuslav Martinů´s letters to Miloslav Bureš a 2019 Milý Miloši: Dopisy Bohuslava Martinů Miloši Šafránkovi. V roce 2018 vydal společně s Irenou Veselou knihu Zdeněk Zouhar (1927-2011) : ohlédnutí k 90. výročí narození. Zouhar inicioval v roce 2001 vznik programu Slyšet jinak, který je zaměřen na komponování v hudební výchově. V roce 2014 vydal s Ivo Medkem a Jaromírem Synkem Composing in the classroom. Different Hearing: Experiences in Czech Music Education a s Jiřím Kopeckým a Jaromírem Synek Hudební hry jinak. Tvořivé hry a modelové projekty elementárního komponování. V letech 1992–2004 působil na Institutu pro elektronickou hudbu při Univerzitě hudby a dramatických umění ve Štýrském Hradci. V letech 2003-2014 byl místopředsedou správní rady Nadace Bohuslava Martinů v Praze. Od roku 1992 přednáší na Katedře hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. V letech 2003–2006 byl proděkanem Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Od roku 2010 je prorektorem Univerzity Palackého v Olomouci pro studium.
Další informace jsou uvedeny také na stránkách Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.
