Neobarokní opera na parodický Rademinův text v českém překladu Kateřiny Bohadlové
Tomáš Hanzlík (*1972)
Účinkuje Ensemble Damian
Kamila Škrachová – Lukrécie
Hana Holodňáková – Lesbie
Jan Mikušek – Tarquinius
Bedřich Lévi – Sextus
Martin Ptáček – Collatinus
Jiří Poláček – Brutus
Martin Dostál, Daniel Podroužek – housle
Mariana Tůmová – violoncello
Martin Smutný – cembalo
Jiřina Marešová – hudební nastudování
Vendula Johnová, Tomáš Hanzlík – kostýmy
Martin Dostál – scéna, režie
Římská Lukrécie jako parodie na operu
Když psal Heinrich Rademin (1674–1731), německý herec, impresário, dramatik a překladatel evropského formátu, Římskou Lukrécii (1731), zbývalo mu do konce života už jen velmi málo. Napsal však dílo dosud nejúspěšnější a nejoriginálnější, v němž zúročil znalost divadelního prostředí dvora i nižších vrstev obyvatelstva, jazyků a kultur, cenné zkušenosti divadelního autora i talent. Včas pochopil, kterým směrem se divadelní formy vyvíjejí i co vyžaduje publikum.
Rademinova Římská Lukrécie se zapsala do dějin jako historicky první parodie na operu v němčině a současně představovala první vrchol cesty k vídeňskému singspielu. Parodie spočívá převážně v kontrastu vážného námětu a komicky nízkého a zkratkovitého vyjadřování postav, jejich myšlení a jednání. V případě Rademina, činného od roku 1726 ve vídeňském Divadle U Korutanské brány, šlo o novinku po všech stránkách. Do té doby převáděl více méně věrně cizojazyčný text libret a hauptakcí do němčiny, maximálně je obohatil o komické postavy z žánru komedie dell’arte. Tentokrát však vytvořil na základě operního libreta Bartholda Feinda (1678–1721) dílo vlastní. Výborně zapadalo do hudebně orientovaného dramaturgického plánu tehdejších italských ředitelů divadla (dvorní zpěvák Francesco Borosini a dvorní tanečník Joseph Carl Sellier), kteří novou produkcí úspěšně obcházeli cenzuru, zákazy a všemožná omezování v provozování populárního hudebního divadla. Italská opera seria byla totiž ve Vídni k vidění pouze u dvora pro vybrané publikum, kdežto německé divadlo italskou operu uvádět nesmělo. U Korutanské brány proto zavedli pastiš, který spojoval úryvky z italské vážné i komické opery s německou improvizovanou komedií. Z výše uvedených důvodů se dílo nemohlo jmenovat opera, a proto se schovávala za vágní a nejednotnou terminologii (intermezzo musicale, opereta, hudební divadlo, hudební burleska, musica bernesca, apod.). Přesto se jednalo o kvalitní hudební divadlo s výbornými zpěváky a herci, kteří dokázali improvizovat, performovat i parodovat. Rademinovi, zdejšímu úspěšnému principálovi, se takřka z nutnosti podařilo spojit operu, burlesku a hrdinskou akci s parodií, čímž dosáhl vzniku nového divadelního tvaru. Parodie na operu je důležitým mezníkem ve vývoji hudební burlesky a předchůdcem vaudevillu.
Rademin však parodii na operu nevymyslel, ale následoval příklad benátských hudebních satir na vážnou operu. Aby však mohl tento inovativní pastiš vytvořit v němčině, potřeboval jako předlohu vážnou operu, a proto si vybral Feindovu hudební truchlohru s hudbou uznávaného skladatele Reinharda Keisera (1674–1739). Námětem Feindovy hudební truchlohry i Rademinovy operní parodie je příběh římské aristokratky Lukrécie (500 př.n.l.) a její tragické smrti, jak ho zaznamenali římští historikové Titus Livius a Dionýsos z Halikarnasu zhruba o 500 let později. Nedochovala se dobová svědectví. Většina historiků se kloní k názoru, že se nejedná o mýtus, ale o legendu. Cudná Lukrécie, věrná manželka Collatina, se odmítá podvolit chtíči panovačného Sexta, syna posledního římského krále, Lucia Tarquinia Superba. Sextus ji v noci přepadne v ložnici a násilím dosáhne svého. Osobní drama znásilněné ženy, která neunesla následky toho činu a vzala si v rodinném kruhu život, pak mělo přímý dopad na politickou situaci v Římě. Sextus spustil svým činem již dlouho chystanou vzpouru, která vedla k vyhnání krále i s rodinou, svržení monarchie a založení Římské republiky. Příběh římské Lukrécie vyzdvihovala církev a opěvovala Lukrécii jako symbol cudnosti. Stala se inspirací pro umělce z různých oborů, především malířů (Tizian, Rembrandt, Dürer, Botticelli), zaujala také Shakespeara (epická báseň The Rape of Lucrece, 1594) a další dramatiky. Ve 20. století téma zpracoval jako operu Benjamin Britten (The Rape of Lucretia, 1946).
Rademin vytváří zvláštní syntézu vysokého a nízkého charakteristickou pro pozdní hauptakci a zejména burlesku, kterou Rademinova parodie na operu bezesporu je. Z titulní strany Rademinovy Římské Lukrécie se dále dozvíme, že se představení o třech dějstvích odehrává během několika scénických proměn a je obohaceno dvěma balety „kulhavých“ a „slepců“.
Fotografie z předpremiéry původní verze Římské Lukrécie v podání Geisslers Hofcomoedianten (2021)
Děj opery
Děj začíná při shromáždění na římském Campidogliu. Král Tarquinius Superbus slibuje pomstu obyvatelům města Ardey, kteří chystají rebelii. Přísahá na pivo, víno a tabák, že si město podrobí. Všichni muži v armádě se chystají do boje proti povstalcům – generál Brutus, králův syn Sextus i vojevůdce Collatinus. Loučí se se svými ženami, které musí nechat doma v Římě. Brutus falešnou Lesbii, kterou tajně miluje Sextus i sám Tarquinius, a Collatin Lukrécii. Brutus se chystá využít příležitost rebelie ke svržení krále a jen naoko předstírá loajalitu. Stejně i Lesbie předstírá, že ji Brutus bude chybět a o samotě vychvaluje manželství, které jí dává svobodu dělat si, co chce. Láska Collatina a Lukrécie je naproti tomu upřímná a stejně tak i jejich loučení.
Ve druhém dějství si Brutus a Sextus vyslechnou věštbu: Kdo první políbí matku, stane se následníkem trůnu. Sextus políbí svou biologickou matku, ale Brutus lépe pochopí hádanku a políbí matku Zemi. Tím se strhne velká hádka, kterou Tarquinius zprvu považuje za vzpouru v Ardee. Když zjistí, o co jde, uvrhne Bruta do vězení zato, že usiluje o jeho korunu i holý život. Tresty za vážné prohřešky a selhání jsou v celé hře neadekvátní a směšné. Když se král Tarquinius dozví, že ho chce Brutus svrhnout a nastoupit na jeho místo, nechá ho spoutat a zavřít. Při výslechu ho obviňuje z přípravy spiknutí a jako důkaz používá osobní předměty každodenní potřeby, které u něho najde: balíček tabáku jako zakázaný spis a návod na vraždu, kousek chleba, aby ho mohl otrávit, fajfku jako zdroj výbušnin nebo nůž. Následuje výčet absurdních návrhů trestů, které vzápětí ze stejně nereálných důvodů zamítá, aby nakonec vynesl rozsudek: „život však budeš krutý žít / pivo a víno nesmíš pít / na tabák si nech zajít chutě / dělej si co chceš, dostanu tě.“
Věrná Lukrécie mezitím jako hospodyňka řídí chod domácnosti a věnuje se ve společnosti dívek předení vlny. Z úkrytu ji pozorují Collatin a Sextus, který se do ní na první pohled zamiluje a je odhodlán dobýt ji. Collatin vysvětluje překvapené ženě důvod jeho návratu domů. Vsadil se se Sextem, že ji doma zastihne v plné práci. Následně vychvaluje její schopnost postarat se o domácnost. Po odjezdu Collatina zpátky do vojenského tábora využije Sextus situace a překvapí Lukrécii v ložnici. Lukrécie je zrovna ponořena do myšlenek na svého manžela. Sextus jí vyzná lásku, ale ona se brání a nakonec uteče. Sextus však sebejistě prohlásí, že než se rozední, dostane, co chce. V tomto nejdramatičtějším okamžiku následuje střih, se kterým Rademin často pracuje, a pozornost se obrátí k Lesbii, která varuje před falešností mužů. Samotný akt znásilnění Lukrécie je vynechán. Dozvídáme se o něm až z monologu Sexta na začátku třetího dějství, ve kterém popisuje svůj triumf. V následující árii zatracuje manželský stav. Ze svého mužského pohledu ho na rozdíl od Lesbie považuje za svazující. Vzápětí jsme svědky scény, ve které zhrzená Lukrécie za přítomnosti Collatina, Bruta i několika příbuzných prozradí příčinu svého zármutku a poté se probodne dýkou. Rademinova Lukrécie nejprve popírá vlastní vinu, ale vzápětí začne pochybovat a vyčítat si, že Sextovi nakonec podlehla. Za jediné východisko považuje svou smrt, jedině ta může odčinit „provinění“, kterého se dopustila. Ačkoli se bojí vzít si život, pomůže ji vědomí, že je hrdinkou a její osud je nezvratný. Početná skupina přítomných mužů nedokáže zabránit deklamované sebevraždě ženy, která z našeho pohledu nic neprovedla, ba naopak stala se obětí trestného činu. Z dobového hlediska však nešlo o zločin proti ženě, ale proti cti manžela a jeho rodiny. Není čas na truchlení, Collatin i Brutus slibují pomstu Sextovi a jeho rodu, vzývají moci pekelné i samotného Radamanta. Lesbie stihne varovat krále Tarquinia, který se zrovna chystá zaútočit na Ardeu. Zaskočen zprávou o Sextově činu se Tarquinius upne k Lesbii a oba si slibují věrnost v lásce, ať se stane cokoliv. Nečekaně moderní rozuzlení přináší v závěru této burleskní opery přání odstupujícího krále Tarquinia, aby se v budoucnu již žádný muž nezlobil na svou ženu, která by se jako Lukrécie měla stát obětí znásilnění a aby si znásilněná žena již nikdy nesáhla na život.
Hudba
Hudba k Římské Lukrécii se nedochovala, autorem mohl být Frantz Pircker nebo Ignaz Beyer, kteří patřili k Rademinovým spolupracovníkům.
Předpremiéra nového zhudebnění Tomáše Hanzlíka v podání souboru Geisslers Hofcomoedianten se uskutečnila 25. srpna 2021 v rámci festivalu Theatrum Kuks. Scénická premiéra pak 3. září 2021 v rámci šestého ročníku festivalu Antická Štvanice v Praze. Pro novou inscenaci Ensemble Damian Hanzlík původní partituru počítající se saxofony a amplifikovanými nástroji přeinstrumentoval do barokního hávu. V původním Geisslerovském obsazení hráli muži ženské postavy a ženy mužské. V nové verzi je tato travestie opuštěna, nicméně většina mužských postav je koncipovaná pro kontratenory, kteří v současných operních inscenacích nahrazují barokní kastráty. Operu otevírá nová ouvertura a před závěrečný sbor je vložena na přání režiséra scénická hudba, jako podkres jeho výkladu rozuzlení příběhu Římské Lukrécie.
—Kateřina Bohadlová
Fotografie z představení
Autorem fotografií je Michal Málek.
O autorovi hudby
Tomáš Hanzlík
Hudební skladatel Tomáš Hanzlík (nar. 29. 7. 1972) je uměleckým vedoucím Ensemble Damian (zal. 1996) a zároveň impresáriem kočovného divadla Theatrum Schrattenbach (2004). Byl zakladatelem, dramaturgem a zároveň producentem tří olomouckých festivalů: Baroko (od r. 1998, v r. 2009 udělena cena Olomouckého kraje), Opera Schrattenbach (od r. 2005), Olomoucké barokní slavnosti (2013–2020). V letech 2006–2016 vedl Dětskou operu Olomouc při SGO, pro kterou napsal řadu původních titulů. Je odborným asistentem na KHV PdF UP (od r. 2004). Tuto katedru absolvoval v roce 1995, muzikologii na FF UP v roce 1998. Tématem jeho disertace byla hudba piaristických skladatelů 17. a 18. století (KHV PdF UP, 2004). České i latinské texty piaristů pak využil i při kompozici řady vlastních děl. Vedle pedagogické činnosti (od r. 2001) se věnuje kritickým edicím staré české hudby (T. N. Koutník: Requiem ex Es, Salve Regina Capucinorum ex d, Litaniae de Sanctissimo Nomine Jesu ex C – 1998, Choceňský manuskript – 2000, Hudba piaristických klášterů I. – 2003, Editio Baerenreiter). V letech 1996–1998 byl zaměstnán jako redaktor pro vážnou hudbu a folklór v Českém rozhlase Olomouc, se kterým spolupracuje externě doposud. Od roku 1993 pravidelně koncertuje jako dirigent, vokalista a hráč na smyčcové nástroje. S Ensemble Damian uvádí vedle staré hudby a vlastních děl také soudobé autory převážně minimalistického stylového okruhu. Účinkoval na festivalech Maraton soudobé hudby Praha, Forfest Kroměříž, Janáčkův Máj Ostrava, Janáčkovy Hukvaldy, Bezručova Opava ad. Se souborem prezentoval ČR netradičními operami také na turné v Pobaltí, Německu a v Itálii. V řadě Barokní opera a oratorium pražského FOK (2004) uvedl operu Johanna Huga Wilderera La Nascita del Diamante (Zrození diamantu) a v rámci festivalu Hudební fórum Hradec Králové (2006) českou premiéru opery Three Tales Steva Reicha.
1. února 2004 premiéroval Hanzlík v projektu Národního divadla v Praze Bušení do železné opony vlastní operu Yta innocens (Nevinná Yta) Po jejím úspěchu získal pozvání k dalšímu vystoupení v rámci téhož projektu (V. Zouhar: Coronide, Zouhar-Hanzlík: Torso; 2004) a objednávku na celovečerní operu pro Národní divadlo. Nejprve rozšířil operu Yta innocens do celovečerního formátu, ale nakonec se rozhodl pro zhudebnění anonymního textu Lacrimae Alexandri Magni (Slzy Alexandra Velikého – premiéra 25. ledna 2007). V letech 2009–2010 vytvořil a premiéroval rozsáhlé hudební drama Labyrint vášně. V roce 2011 uvedlo Národní divadlo v Brně ve světové premiéře jeho operu La Dafne (společně s V. Zouharem). Volná rekonstrukce nedochované Monteverdiho Ariadny (společně s V. Zouharem) získala na festivalu Opera 2020 cenu za divácky nejúspěšnější inscenaci. Svůj vlastní skladatelský styl Hanzlík označuje jako neobarokní minimalismus, charakteristický zacyklením historizujících harmonických a melodických fragmentů. Výrazně se také podílí na vizuální stránce produkcí Ensemble Damian a to jak po stránce pohybové (rétorická barokní gestika) tak výtvarné (návrhy a výroba dekorací a rekvizit z papírmaše) ve spolupráci s kostýmní výtvarnicí Vendulou Johnovou. V letech 2005–2010 vlastním nákladem zrekonstruoval klasicistní kovárnu v Doubravici nad Moravou, kde žije a tvoří opery, sochy a obrazy. V roce 2021 zakoupil rozsáhlý zemědělský objekt v Měrotíně, který hodlá přebudovat na umělecké dílny s venkovní a vnitřní divadelní scénou.
Umělecké portfolio
Partitury některých skladeb jsou ke stažení ve formátu MUS, který můžete přečíst např. programem Finale Reader (ke stažení zde). Pokud je u díla partitur více, jsou navíc zabaleny do souboru ZIP.
Divertimento pastorale G dur (pro 2 flétny, 3 housle a kytaru), 1987
Pin, Tan, Bel (opera, text Hana Macková), 1987
Tři dětské kánony, 1989
Čtyři astmatici a dva cholerici (houslové dueto), 1989
Bahenní motýl (pro dva recitátory a komorní soubor), 1990
Et clamor meus (pro alt, housle a varhany), 1991
Koncert G dur (pro housle a smyčcový orchestr), 1992 / partitura
Missa (pro soprán, smíšený sbor, varhany a triangl), 1993—2003 / partitura
Čas (pro smyčcový orchestr), 1993
Aureola (pro smyčcový orchestr), 1993
In exitu Israel de Aegypto (pro kontratenor a barokní orchestr), 1993
Stavba města a věže (pro hoboj a smsyčcový orchestr), 1993
V období dešťů (pro varhany), 1993
Čtyři dětské písně (pro zpěv a klavír), 1994
Koncert pro flétnu, cembalo a smyčcový orchestr, 1995 / partitura
Hudba č. 1—4 (pro komorní soubor), 1995
Smyčcový kvartet č. 1 „Hudba pro UFO“, 1995 / partitura
Sonáta (pro cembalo a klavír), 1995
Smyčcové trio č. 1—4, 1995 / partitura
Sonata in G (pro housle, violu da gamba a cembalo), 1995 / partitura
Lamento za C. Ph. E. Bacha (pro klavír), 1995 / partitura
Lamentationes (pro 2 tenory, violoncello a klavír), 1995–96 / partitura
Gloria (pro soprán a smyčcové trio), 1997 / partitura
Concerto grosso (pro 6 houslí, violu, violoncello a kontrabas), 1997 / partitura
Potopa (kantáta, text: Jiří Malaník), 1998 / partitura
Sinfonia in Es KV 16 (pro komorní orchestr), 1998
Symfonie č. 1, Es dur, 1998 / partitura
Te Deum (pro sóla, sbor a barokní orchestr), 1999 / partitura
Epibateron (kantáta, text: Victorinus Jezvina), 2000
Endymio (opera, text: P. David Kopecký), 2001 / partitura
Yta innocens (opera, text: P. David Kopecký), 2003 — rozšířená verze 2005 / partitura
Torso (opera, text: P. David Kopecký, hudba společně s V. Zouharem), 2003
Arion (balet – melodram, text: Jiří Malaník), 2002–2004 / partitura
Capriccio Nro. 1—5 (pro housle sólo), 1995, 2005 / partitura
Kirké (komorní opera na vlastní text), 2005 / partitura
Koncert pro violoncello a smyčcový orchestr, 2005 / partitura
Lacrimae Alexandri Magni (opera, text: anonym), 2006 / partitura
Krvavá pavlač (opera, vlastní text podle scénáře Romana Ludvy), 2006 / partitura
Jirka s kozou (melodram, text: Božena Němcová), 2006 / partitura
Tvarůžkové ódy (opera, text: David Hrbek), 2006–2007 / partitura
Harlekýnova dobrodružství (pantomima), 2007 / partitura
Strašná travestie o těhotném starostovi (komorní opera, text: David a Daniel Hrbek), 2008 / partitura
Stabat mater (kantáta pro alt a smyčce), 2008 / partitura
Romeo a Julie (komorní opera, text: David Hrbek), 2009 / partitura
Sen o říši krásy (fragment opery, text: Jiří Karásek ze Lvovic), 2009
Labyrint vášně (hudební drama, text: David Hrbek), 2009–2010 / partitura
La Dafne (opera, společně s Vítem Zouharem text: Ottavio Rinuccini), 2011
Gli arcieri nudi (tři madrigaly na texty O. Rinucciniho), 2012
Voda a vzduch (opera na vlastní text podle deníků Jakuba Obrovského), 2012
Malá svita z opery Křídla a propast, 2012
O perníkové chaloupce (opera, text: Miroslav Nop), 2013
Gotická svita (pro 5 saxofonů nebo zobcových fléten), 2013
Svět podle Plinia (opera, text: Plinius starší), 2014
Kdybys mi viděla do hlavy (melodram, text: David Hrbek), 2014
Lancelot a Alexandrina (opera-melodram, text: Otokar Fischer), 2015
Laudate pueri Dominum (pro soprán, alt a orchestr), 2015
Smyčcový kvartet č. 2, 2017
L´Arianna (opera, společně s C. Monteverdim, V. Zouharem, text: Ottavio Rinuccini), 2018
Skicy pro smyčcové kvarteto (Smyčcový kvartet č. 3), 1996, 2018
Piramo e Thisbe (dramatická kantáta), 2019
Epitaphium Wolfgango Hannibali de Schrattenbach, 2019
De profundis (žalm 129/130), 2020
Pivo, ženy, zpěv (cyklus písní pro tenor a klavír), 2020
Svita d moll (variabilní obsazení), 2020
Fuga d moll (pro smyčcové kvarteto), 2020
Preludia a fugy pro klavír, 2020
Trio C dur pro housle, klavír a violoncello, 2020
Piráti (opera na barokní motivy, libreto: Milan Šedivý), 2020/21
Římská Lukrécie (opera, libreto: Rademin), 2021
Poklad Arkádie (opera, libreto: Marek Řihák), 2021
Pudl a Pudr (muzikál, libreto Helena Koblischková), 2022
Missa brevissima pro sbor a cappella, 2022
Zkáza Sodomy pro bas a komorní soubor, 2022
Templum Honoris, Honoris cupiditas, 2023
Ekotoalety, 2023 (oratorium)
Pinocchio, 2024 (opera, společně s V. Zouharem, text: David Košťák)
_________________
Účast na inscenacích oper jiných autorů
Coronide (Vít Zouhart) nastudování, režie
Three Tales (Steve Reich) hudební nastudování
Apollo et Hyacinthus, K.s. 38 (W. A. Mozart) scéna, kostýmy, hudební nastudování, režie
Facetum musicum (1736) (A. Vivaldi, G. F. Haendel, A. Lotti…) scéna, kostýmy, hudební nastudování, režie
La Nascita del Diamante (J. H. Wilderer) scéna, kostýmy, hudební nastudování, režie
Ghirlanda di Fiori (A. Caldara) scéna, kostýmy, hudební nastudování, režie
Aurea libertas, Veritas exulant (Josef Schreier) scéna, kostýmy, hudební nastudování, režie
Operosa terni Colossi moles (F. A. Míča) scéna, kostýmy, hudební nastudování, režie
Orfeus (C. Monteverdi) scéna, překlad libreta, kostýmy, hudební nastudování, režie
Noci Dnem (Vít Zouhar) hudební nastudování obnovené inscenace
Il natal di Giove (1748 – K. Müller) scéna, kostýmy, hudební nastudování, režie
La contesa de´ numi (1729 – L. Vinci) scéna, kostýmy, hudební nastudování, režie
La Semele (1727 – J. A. Hasse) scéna, kostýmy, hudební nastudování, režie
La Senna festeggiante, RV 693 (1726 – A. Vivaldi), nastudování, režie, kostýmy
La Gloria e Himeneo, RV 687 (A. Vivaldi) scéna, kostýmy, režie
Belleza e Decoro, Nel giorno natalizio (1729, 1732 – F. A. Míča) scéna, kostýmy, režie
Saeculum coronatum (1724 – A. Saletka) scéna, kostýmy, hudební nastudování, režie
La Psiche (Carlo Agostino Badia) scéna, kostýmy, hudební nastudování, režie
Il Tribunale di Giove (K. Dittersdorf) scéna, kostýmy, hudební nastudování, režie
Rappresentatione di Anima et di Corpo (E. Cavallieri) scéna a kostýmy
La sacra lancia (A. Draghi) scéna, kostýmy, hudební nastudování, režie
Lékař oční (V. Jírovec) scéna, kostýmy, režie
O původu Jaroměřic na Moravě (F. Míča) kostýmy, hudební nastudování
Kantátá o Mozartově smrti (J. J. Rösler) scéna, kostýmy, hudební nastudování, režie
Holoprtské posvícení (J. Branžovský) scéna, kostýmy, hudební nastudování, režie
