Barokní kantáta
Giovanni Battista Pergolesi (1710–1736)
Markéta Israel Večeřová – soprán
Dorota Grossová – alt
Martin Dostál, Andrea Dudková – barokní housle
Tereza Šmídová – viola
Mariana Tůmová – violoncello
Daria Savvateeva – pozitiv
Marek Kubát – arciloutna
Jakub Sobotka – kontrabas
Stabat mater objednalo u Pergolesiho za předem vyplacených 10 dukátů bratrstvo Cavalieri della Virgine de´ Dolori, což byla kongregace neapolských šlechticů pořádajících svá osvícená setkání nejdříve v kostele San Luigi di Palazzo dei P. P. Minimi, a pak v sousedním kostele San Ferdinando. Pergolesiho skladba měla pravděpodobně nahradit ani ne o dvacet let starší Stabat mater Alessandra Scarlattiho, které patrně již neodpovídalo módnímu vkusu členů kongregace. Opis díla dostalo bratrstvo, originál daroval Pergolesi krátce před smrtí neapolskému dvornímu kapelníkovi Giuseppovi de Majo, žáku Alessandra Scarllatiho. Pergolesi zemřel 16. března 1736 a za jeho pohřeb muselo být zaplaceno 11 dukátů. Honorář tedy nestačil ani na tento poslední výdaj. Stabat mater je opředeno mýty podobně jako Mozartovo Requiem. Pergolesimu byl osudem vyměřen ještě kratší čas než Mozartovi a kompozice Stabat mater spadá rovněž do posledního období jeho života. Avšak všeobecně vžitá domněnka, že se jedná o jeho labutí píseň, byla už v 18. století zpochybněna ve prospěch skladby Salve Regina. Také tvrzení, že Pergolesi skladbu vůbec nestihl dokončit a že poslední strofu Quando corpus morietur musel dokomponovat Leonardo Leo, je díky existenci autografu považováno jednoznačně za mylné.
Ve 20. století bylo Stabat mater často provozované jako kantáta pro sóla, ženský sbor a smyčcový orchestr. Původní záměr skladatele byl však méně okázalý. Jedná se o Duetto spirituale pro dva sólové hlasy, čtyři smyčcové hlasy a basso continuo, zkomponované nikoliv pro církevní slavnost, nýbrž pro zábavu malého kroužku duchovní komorní hudby. Jakákoliv sborová verze posouvá dílo do jiné sféry, ve které může těžko čelit oprávněným výtkám vůči zpracování některých částí. Už doboví teoretici a skladatelé (např. Padre Martini) kritizovali přílišnou podobnost se stylem opery buffa. Vytýkali dílu, že melodie jsou velice podobné melodiím Pergolesiho komického intermezza La serva padrona, což podle nich podkopávalo tragiku náboženského textu. Skladbou vysloveně opovrhoval Hector Berlioz, řada jiných se ji snažila „zachránit“ úpravami. Antonio Salieri ji dokonceinstrumentoval pro velký orchestr, sóla a sbor. Zajímavé je, že kompletní hudbu Stabat mater použil Johann Sebastian Bach v kantátě Tilge, Höchster, meine Sünden (žalm 51). I Bach do Pergolesiho partitury podstatně zasáhl: rozpohyboval hlasy, zrušil unisona, osamostatnil part violy a prodloužil fugované části (v Amen dvojnásobně). Hudba je v tomto zpracování barokně plná, ale ztrácí svou původní příznačnou neapolskou lascivnost.
Naším nastudováním se snažíme skladbě navrátit její původní smysl právě návratem ke komornímu obsazení sólovými hlasy. Pergolesi byl školený skladatel, který ovládal i archaický chrámový styl. Ten po něm ale nikdo nežádal, úspěch měly jeho opery a proto vážný duchovní text z větší části zhudebnil právě tímto moderním stylem. Konec konců, pro nemodernost odložili starší Scarlattiho zpracování do truhly. Časté vedení partu 1. a 2. houslí a stejně tak partu violy a basu v unisonu, může být pro někoho důsledkem spěšného pracovního postupu. Můžeme to ale považovat i za rafinovanou práci s kontrasty sladkých tercií a sext s barvou trochu syrového a nikdy ne zcela ladícího unisona. To ovšem předpokládá obsadit také každý instrumentální part pouze jedním hráčem.
Zajímavé jsou v poslední době, kdy se nezvykle rychle rozvíjí technika kontratenorového zpěvu, pokusy s obsazením vokálních partů vysokými mužskými hlasy. Ty se asi nejvíc blíží dobovým svědectvím o andělských a pro nás jen těžko představitelných kastrátských hlasech, které, pro svou instrumentální obratnost, sílu a jiskřivou chlapeckou barvu, vládly hudbě plných 200 let.
Jako chrámovou sinfonii k Pergolesiho Stabat mater jsme použili dílo českého skladatele Kohauta. Obě kompozice pojí nálada „smrtelné“ tóniny f moll, ale především podobný hudební styl, který stojí na přelomu baroka a klasicismu. V přirozené a vyvážené symbióze slučuje to nejlepší, co tyto historické vývojové fáze evropské hudbě daly: rafinovanou polyfonii a citovou kantabilitu. Zda se jedná o dílo vídeňského Karla Kohauta (1726-1784), nebo jeho ve Francii působícího bratra Josefa (1734-1777), není možné jednoznačně rozhodnout. Stylově je skladba bližší ostatním Karlovým kompozicím, nicméně vyšla v Paříži u nakladatele La Chevardière kolem roku 1763 pod názvem Simphonie périodique a piu stromenti. Tak či tak, je jednou z nejkrásnějších ukázek mistrovské kompoziční techniky českých skladatelů v emigraci.
—Tomáš Hanzlík