Serenata (1726)
Antonio Caldara
Ensemble Damian
Mirtillo, pan hrabě Michal Jan (*1710). Netřesk (stálost, oddanost) – Ondřej Pupík – bas
Tirsi, pan hrabě Karel (*1714). Jasmín (čistota, nevinnost) – Marek Řihák – tenor
Melinto, pan hrabě Antonín Ignác (*1716). Hyacint (láska, věčný cit) – Šimon Hron/Ondřej Kukal – alt
Idalba, paní hraběnka (Marie) Tereza (*1711). Růže (krása, počestnost chráněná trny) – Aneta Ručková – soprán
Elpina, paní hraběnka Michaela (neexistovala). Laskavec (kvete za jitřního úsvitu) – Juliána Synková – soprán
Auretta, paní hraběnka Marianna (Sidonie) (*1715). Fialka (prostá) – Dorota Smělíková – soprán
Hudební nastudování a režie: Tomáš Hanzlík
Scéna a kostýmy: Vendula Johnová, Tomáš Hanzlík
Produkce: Kateřina Zahradníčková
Irena Ošťádalová – flétna
Aleš Ambrosi – hoboj
Alena Strojilová – housle
Jana Spáčilová – housle
Branislav Lariš – housle
Tomáš Hanzlík – viola
Věra Kousalíková – violoncello
Marek Kubát – theorba
Martin Smutný – pozitiv
Šimon Jakubíček – kontrabas
Historické pozadí
Neodmyslitelnou součástí života na barokním šlechtickém dvoře byly nejrůznější kratochvíle a slavnosti, v nichž hrála hudba klíčovou úlohu. Při významných příležitostech panovnického domu, jako byly svatby, narození potomků či jmeniny (které byly v této době slaveny mnohem okázaleji než narozeniny), byly hrány opery nebo menší hudebně dramatické kusy zvané „serenaty“. Nezřídka v nich účinkovali příslušníci spřízněných šlechtických rodů či přímo členové rodiny, pro něž se vystoupení v roli zpěváka či tanečníka mohlo stát originálním dárkem. Tak tomu bylo i v případě serenaty Ghirlanda di fiori, která zazněla 26. července 1726 ve Vídni při příležitosti jmenin Marie Anny z Althannu rozené Pignatelli, majitelky zámku Vranov nad Dyjí.
Marie Anna Pignatelli (1689–1755), zvaná také Marianna, proslula nejen jako mecenáška umění, ale také jako žena mající výsadní postavení na dvoře císaře Karla VI. (1685–1740). S mladým monarchou se seznámila v době, kdy pobýval v jejím rodném Španělsku jako uchazeč o uprázdněný španělský trůn, a brzy se provdala za jeho přítele a důvěrníka Michala Jana z Althannu (1679–1722). V době vzniku serenaty však již byla hraběnka čtyři roky vdovou.
Titulní list libreta uvádí, že kus byl „zazpívaný a věnovaný dotyčné Excelenci dámami a kavalíry jejími dítky“. Mariannino manželství s hrabětem z Althannu bylo požehnáno pěti dětmi, z nichž prvorozenému Michalu Janovi bylo v roce 1726 šestnáct let a nejmladšímu Michalu Antonínovi teprve deset. Dalšími dětmi byla Marie Terezie (15 let), Michal Karel (12 let) a Marie Anna Sidonie (11 let). Účinkování dětí v gratulačních hudebních kusech bylo u vídeňského dvora poměrně obvyklé – jako zpěvačky či tanečnice vystupovaly i arcivévodkyně Marie Terezie a Marie Anna. Otázkou ovšem zůstává, jaký podíl měli hraběcí synové a dcery na samotném vzniku serenaty. Lze při jejich mládí předpokládat zadání serenaty libretistovi a skladateli, nebo stál v pozadí hraběnčin císařský příznivec?
Libreto je dílem dvorního básníka Pietra Pariatiho (1665–1733), autora více než šesti desítek operních a oratorních textů. Hladký, plynulý sloh prozrazuje autora zběhlého ve tvorbě gratulačních kusů, které si často nekladly větší cíl než zahrnout oslavence řadou více či méně nápaditých lichotek. Jak napovídá podtitul „componimento pastorale per musica“, náleží dílo k jednomu z oblíbených barokních operních druhů – gratulačnímu pastorále.
Hudbu zkomponoval Antonio Caldara (1671¬1736), císařský skladatel a vicekapelník dvorní kapely. I když není jeho jméno dnešním posluchačům tolik povědomé jako třeba Händel nebo Bach, jde o jednu z nejvýznamnějších hudebních osobností barokní Evropy. Více než polovinu svého produktivního věku strávil v Itálii – v rodných Benátkách, Mantově, Římě aj. Od roku 1716 byl zaměstnán u vídeňského dvora, měl také úzký vztah k českým zemím, které několikrát navštívil. Je autorem několika set skladeb téměř všech tehdejších hudebních druhů, vedle chrámové hudby především oper a oratorií. Serenata Ghirlanda di Fiori byla dle jeho vlastnoručního záznamu v partituře dokončeno 22. května 1726, tedy dva měsíce před provedením.
O podobě díla vypovídají dva prameny, jimiž je Caldarova vlastní rukopisná partitura ve vídeňském archivu Gesellschaft der Musikfreunde a tisk libreta, který je dnes doložen v jediném známém exempláři ve františkánské knihovně v Moravské Třebové. Oba prameny však vykazují jednu zajímavou nesrovnalost: v partituře je zaznamenáno šest postav, zatímco libreto udává pouze pět. Partitura ovšem udává nejen jednající osoby, jak bylo obvyklé, ale také jména účinkujících a jejich hlasové zařazení. Podle ní měla v serenatě účinkovat navíc sopránová postava jménem Elpina, kterou měla zpívat „slečna hraběnka Michaela“. V libretu tato postava chybí, její role však není škrtnuta, nýbrž rozdělena zbylým postavám. Pouze na jednom místě je proveden škrt, ne však příliš pečlivě, neboť dochází k mírné nesrovnalosti v logice textu.
Zkoumáním genealogie rodu Althannů jsme zjistili, že ve dvacátých letech 18. století nesly jméno Michaela dvě vzdálené sestřenice Marianniných dětí. Starší z nich, Marie Michaela, zemřela v roce 1725. Je možné, že jí byla původně určena role v opeře, avšak kvůli nenadálému skonu muselo být dílo upraveno. Role ovšem nemusela být určena pro Althannovnu – mohla být plánována pro dcerku jiné spřátelené hraběcí rodiny, která později z nějakého důvodu nevystoupila. Tuto hádanku musíme bohužel ponechat nerozluštěnou.
Serenata zazněla v obnovené světové premiéře 26. 7. 2005 na Vranově nad Dyjí v podání souboru Hofmusici pod vedením Ondřeje Macka, o den později také v Olomouci. Pro toto nastudování byla zvolena verze zachycená v libretu, které bylo vytištěno těsně před provedením, a tedy zobrazovalo pravděpodobnou výslednou podobu díla. Novodobé nastudování Ensemble Damian vychází z původní Caldarovy verze se šesti postavami, dílo tedy zazní v této podobě vůbec poprvé.
Děj serenaty
Děj kusu je velmi jednoduchý: jeho hlavním účelem je oslava jmenin Marianny Althannové. Za ranního rozbřesku se na lesní mýtině shromažďují pastýři a nymfy, aby společně oslavili nadcházející slavnost jména bohyně Jitřenky (Aurory). Nejstarší pastýř Mirtillo vítá nymfy Idalbu, Elpinu a Aurettu a pastýře Tirsiho a Melinta. Vybízí všechny k radosti a doufá, že bohyně přijme laskavě jejich hold (Volgerà sereno il guardo). Vyvstává však důležitá otázka: jaký dar by měli Jitřence k jmeninám připravit? Žádný z darů pro ni není dostatečný, vždyť mají-li všechno od ní, co jí můžou darovat? Idalba proto navrhuje symbolický dárek, který bude spíše výrazem jejich vřelých citů. Ať si každý z nich vybere květinu, kterou má na světě nejraději. Z kvítků pak uvijí girlandu, jíž bohyni ověnčí (Se gentili hanno gli odori).
Tím je vyřčena hlavní myšlenka kusu. Následující výběr jednotlivých květů a opěvování jejich vlastností je typickou ukázkou tzv. „květomluvy“, která je jedním z nejznámějších projevů barokní záliby v symbolech a náznacích. Podle této galantní nauky byly květům přiřazovány nejrůznější skryté významy, které souvisely s jejich pojmenováním, vzhledem či typickými vlastnostmi. Pozůstatky květomluvy přetrvávají i v dnešní době, byť si je běžně neuvědomujeme – jsou zaklety ve jménech květin (mateřídouška, pomněnka) či v jejich specifické symbolice (rudý karafiát).
Jako první volí svoji květinu Elpina (ve druhé verzi serenaty, kde tato postava nebyla, zahajoval volbu Tirsi v podání druhorozeného syna). Její volbou je laskavec – známější spíš pod názvem amarant – jako symbol neuvadající lásky k Jitřence (Quando sorge in ciel l’Aurora). Květinou nymfy Auretty je fialka, nejmenší mezi květinami, skromná jako dárkyně sama (A l’umile Violetta). Tirsi vybírá běloskvoucí jasmín jako symbol čistoty a nevinnosti (Non l’offro del’Aurora al crine, o al seno). Nejmladší Melinto připomíná báji o Apollónovi a Hyacinthovi a volí hyacint jako symbol stálosti a věrnosti (Di Amor costante). O poslední květinu se strhne menší spor – oba starší sourozenci chtějí mít tu čest a vymyslet květ, jímž bude girlanda završena. Idalba nakonec ustoupí bratrovi a přináší růži, jejíž největší cenou je počestnost dobře chráněná trny (Ogni Ninfa sia qual Rosa). Posledním květem je Mirtillův netřesk, symbol vděčnosti a oddanosti (Può mancar al sole il lume).
Nyní je girlanda dokončena a může se konečně prozradit, kdo jí má být vlastně ověnčen (Sotto a quello de l’Aurora). Slova se opět ujímá Mirtillo v podání prvorozeného syna a vyslovuje pravý důvod plesání – pod jménem matky květů Jitřenky se skrývá hraběnka Marianna. Závěrečná oslava jejího jména je vlastně malou holdovací licenzou, obvyklou ve vídeňských operách té doby (Questo è’l Giorno festoso, e sereno).
Tento děj-neděj na dnešního posluchače možná působí poněkud odtažitě – když stačí popřát k svátku „všechno nejlepší“, proč o tom hodinu zpívat? Když se ale ponoříme alespoň na chvíli do vnímání času barokního člověka, možná v něm objevíme skrytou krásu. Na květinách tiše se rozvíjejících v ranních červáncích je přece tolik poezie!
–Jana Spáčilová