barokní serenata (Jaroměřice nad Rokytnou, 1748)
Karel Müller (1719–?)
Melite (princezna na ostrově Kréta): Hana Holodňáková – soprán
Amaltea (její sestra): Aneta Ručková – soprán
Themis (bohyně spravedlnosti): Dora Pavlíková – soprán
Cassandro (kněz Themidin): Radek Prügl – tenor
Adrasto (vůdce korybantů): Vojtěch Pačák – alt
Hudební nastudování a režie: Tomáš Hanzlík
Scéna a kostýmy: Tomáš Hanzlík
„Když se má narodit bůh, nebesa občas vysílají pro člověka nebezpečná znamení.“
Drama o mylně pochopeném proroctví, aneb za vším hledej ženu. Princezna Melite, jedna z královských dcer, má být obětována bohům. Svou oběť nese statečně. Její sestra Amaltea spěchá k chrámu, kde jí není dovoleno v oběti sestru zastoupit, tak chce zemřít s ní. Naštěstí vše zachrání bohyně Themis a vysvětlí pravý smysl proroctví: Na Krétě se narodí bůh Jupiter a sestry byly vybrány k péči o něj.
Dílo kancelisty a skladatele hraběte Questenberga bylo zkomponováno na libreto Pietra Metastasia. První zhudebnění Giuseppem Bonnem určené k oslavě narozenin císaře Karla VI. se nedochovalo. Drama vychází z chybně pochopeného proroctví. Adrasto se setkává s princeznou Melite a sděluje jí, že bohové odmítli obvyklou oběť, což bylo vyloženo jako nutnost obětovat jednu z královských dcer a snaží se ji přinutit k útěku. Melite se ovšem rozhodne zcela opačně a pro záchranu sestry i celé říše se odhodlá proroctví uposlechnout. Ve chvíli kdy se o proroctví a plánu sestry dozví Amaltea, spěchá k chrámu, kde kněz Cassandro připravuje Melite k obětování. Když jí není dovoleno v oběti sestru zastoupit, chce zemřít s ní. V chrámu se zjeví sama bohyně Themis a vysvětlí pravý smysl proroctví: Na Krétě se narodí bůh Jupiter a sestry byly vybrány k péči o něj.
O představení
V Jaroměřicích nad Rokytnou se v období mezi lety 1722–1752 uskutečnily dle dochovaných dokladů téměř dvě stovky hudebně dramatických představení, což je počet vskutku úctyhodný. Jejich iniciátorem byl hrabě Johann Adam Questenberg (1678–1752), díky němuž se Jaroměřice ve své době staly jedním z významných center provozování opery nejen v českých zemích, ale i ve střední Evropě. Divadelní provoz zde byl velmi bohatý. Nejpozději od třicátých let 18. století zde bylo realizováno ročně až čtyřicet představení oper a komedií s hudebními čísly. Výsadní postavení zaujímal v Jaroměřicích typ italské opery, byla uváděna díla premiérovaná na vídeňském dvoře, ale i v různých italských operních centrech a ojediněle i ve vzdálenějších lokalitách. Hudební soubor, sestavený především ze zaměstnanců hraběte a také z jaroměřických občanů, prováděl nejen méně rozsáhlé produkce, kterými byly holdovací serenaty a oratoria určená k provozování ve Svatém týdnu u Božího hrobu, ale i velká díla typu opera seria, tedy vážné tříaktové opery. Na představení se dle dochovaných pramenů sjížděla šlechta z blízkého i vzdálenějšího okolí, hrabě často zval aristokraty a umělce z Vídně i odjinud.
Hrabě běžně hledal nadané hudebníky mezi poddanými na svých panstvích, a zdá se, že záhy po zdědění panství Poláky v severozápadních Čechách rozpoznal i talent mladého Carla Müllera. Ten se zde narodil 15. listopadu 1719 a do služeb hraběte nastoupil v roce 1736, ač je v té době v dokumentech zaznamenán pouze jako kancelářský úředník. Je možné, že mu krátce poté Questenberg zajistil hudební školení jako přípravu na jeho budoucí skladatelské povinnosti. Müllerovo dobré zacházení s italštinou by mohlo podpořit domněnku o jeho školení v Itálii; v roce 1736 také pobýval ve Vídni, není tedy vyloučeno ani školení u některého z císařských dvorních skladatelů. V roce 1739 je poprvé zaznamenán v soupisu jaroměřických poddaných a od roku 1743 je již v pramenech uváděn jako skladatel. V roce 1744 zemřel Questenbergův kapelník a skladatel František Antonín Míča a Müller se tak stal jediným domácím hraběcím komponistou.
Ze života Carla Müllera je známo velice málo podrobností. Ze soupisu poddaných vyplývá, že se za dobu působení v Jaroměřicích neoženil, nicméně je několikrát uveden jako kmotr dětí místních hudebníků. Ve službách hraběte působil nejen jako skladatel, ale i jako zpěvák. Podílel se na uvedení různých kompozic jak v Jaroměřicích, tak například v Brně roku 1745 při provedení blíže neznámého oratoria. Z jeho vlastních děl se dodnes dochovala v úplnosti holdovací serenata Il natal di Giove (1748), prokazatelně byl ještě autorem opery Cambise (1743)a další gratulační kompozice Issicratea (1747). Z posledně jmenované skladby se dochovala pouze úvodní předehra, která při tomto provedení zazní na začátku druhé části. Müller působil ve službách hraběte až do jeho smrti v roce 1752. Poté zůstal ještě jako sekretář ve službách hraběnky Marie Antonie z Questenbergu, ovšem po dvou letech zažádal o propuštění z jejích služeb a od té doby je jeho osud zcela neznámý.
Holdovací serenata Il natal di Giove vznikla dle datace nad úvodní sinfonií v roce 1748 a je jediným kompletně dochovaným Müllerovým dílem. Zachovala se v partituře uložené dnes v archivu vídeňské Společnosti přátel hudby (Gesellschaft der Musikfreunde). Libreto serenaty napsal slavný básník a libretista Pietro Metastasio, který jej vytvořil pro oslavy narozenin císaře Karla VI. v roce 1740. Holdovací či gratulační serenaty byly v rámci jaroměřického hudebního provozu uváděny především v souvislosti se jmeninami hraběte 24. prosince. Vzhledem k obsahu textu libreta, které hovoří o zrození Jupitera, se ovšem Il natal di Giove ke jmeninám nehodí. Bylo tedy patrně uvedeno analogicky s účelem premiérového zhudebnění díla už 23. února na narozeniny hraběte Questenberga.
Serenata Il natal di Giove je vcelku typickým reprezentantem svého žánru. Ač se jedná o jednoaktovou kompozici, přesunem děje na jiné místo v šestém výstupu je přirozeně rozdělena na dvě části. Téma libreta vychází z antické mytologie, děj není nijak komplikovaný a odehrává se v poměrně krátkém časovém úseku. Rozdělení děje na dvě části koresponduje s dualitou míst, v nichž se odehrává. Dle poznámek v libretu i v partituře začíná první část v „posvátném lese poblíž Themidina chrámu“, část druhá přímo před „nádherně osvětleným chrámem Themidy, bohyně spravedlnosti“. Tyto a další poznámky v libretu naznačují, že uvedení díla si žádalo scénické provedení, a částečně tak dotvářejí obraz vybavení jaroměřického divadla. Obě prostředí, v nichž se děj odehrává, jsou pro barokní divadla poměrně obvyklá. Náročnější na realizaci byl začátek osmé scény, ve které je „za zvuku majestátní hudby vidět, jak z výše sestupuje shluk hustých mraků. Jakmile mraky dospějí před sochu, postupně prořídnou a odhalí bohyni, již ukrývali.“ Tato scénická akce vyžadovala nesporně nějaký druh létacího stroje v podobě mraků, které se v průběhu instrumentální mezihry snesly i s bohyní na jeviště a poté se rozestoupily.
Příběh serenaty vychází z chybně pochopeného proroctví, což je poměrně častá zápletka antických tragédií. Hlavní kněz Adrasto se setkává s princeznou Melite a sděluje jí, že bohové odmítli obvyklé obětiny, což bylo vyloženo jako nutnost obětovat nebesům jednu z královských dcer, a snaží se proto Melite přimět k útěku. K jeho překvapení se ovšem Melite rozhodne zcela opačně a pro záchranu druhé královské dcery, své sestry Amaltey, i celé říše se odhodlá proroctví uposlechnout se slovy: „Je hříchem zkoumat vůli bohů; jako nám jsou povinováni úctou ti níže postavení, tak i my jsme povinováni jim příklady ctnosti; zůstává na živu ten, kdo svou smrtí uchová celé říše“. Adrasto se snaží ji přimět, aby změnila své rozhodnutí, ale marně.
Ve chvíli kdy se o jejím plánu Amaltea dozví, spěchá k chrámu bohyně Themis, kde kněz Cassandro připravuje Melite k obětování. Amaltea chce být obětována namísto sestry, bez které nemůže žít, což ovšem není dovoleno, tedy se rozhodne zemřít spolu s ní. Tato „rivalita“ skrze snahu obětovat se je jádrem dramatické akce celé serenaty. Další scény stupňují dramatičnost děje, zvláště v rámci konfrontace obou sester, která vrcholí v emotivně vypjaté části, kdy nejdříve Melite odmítá se svojí sestrou byť jen hovořit, či se s ní rozloučit, protože se obává, že pokud ji uvidí plačící, nebude schopna svoji oběť dokončit. Na naléhání Amaltey nakonec podlehne a v tu chvíli ji přemůže smutek: „Zvítězila jsi, pláču, můžeš být spokojena. Alespoň už neruš oběť. Jdi: já umírám za vlast, ty pro ni žij po dlouhé hodiny, šťastné a radostné.“ Ve stejnou chvíli, kdy už se Melite loučí se sestrou i svým životem, se na nebesích zableskne, chrám se začne otřásat a zjeví se bohyně Themis. Překvapeným sestrám osvětluje pravý význam proroctví, oznamuje narození boha Jupitera a vyvolení obou sester k péči o něho. V závěru všichni radostně oslavují boží narození a slibují, že „pokaždé, když se bude navracet úsvit tohoto dne, země bude jásat“.
Müllerovo zhudebnění odpovídá kompozicím galantního stylu a svým zpracováním a náročností jednotlivých árií snese srovnání s daleko známějšími skladateli své doby. V některých instrumentálních částech a sborech přidává Müller mezi nástroje dvě trompety, které dodávají instrumentaci lesk a umocňují holdovací charakter celé kompozice. V souladu s dobovou praxí využívá pro vyjádření vztahu hudby a slova hudební symboliku. Nejčastější jsou zdůrazňující figury nazývané emphasis, prezentované zvláště intervalovými figurami, opakováním klíčových slov či frází, případně podpořením textu melodií doprovodných nástrojů. Müller zde také často užívá figur interrogatio – otázky, charakteristické sekundovým stoupáním na poslední slabice slov, či exclamatio – výkřik, a to v emočně vypjatých částech textu. Jednou z nejzajímavěji zpracovaných árií v tomto směru je brilantní árie Adrasta D´atre nubi e il Sol v páté scéně, která obsahuje metaforická vyjádření trvalosti naděje i v obtížné situaci: „Temnými mračny je slunce zahaleno, neblahé světlo oblohu zbarvuje, ale kdo ví? Tato duše ještě neztratila naději.“ Jedná se o jednu z interpretačně nejtěžších částí serenaty, zvláště díky užití rozsáhlých koloratur, intervalových skoků atd. Müller zde opakovanou melodií ve smyčcích mistrně vyjádřil obraz vln a jejich pohybu, ve vrcholné části árie jsou hudebně ztvárněny také hromy a blesky. Obvyklé je také využití pomlk jako výrazových prostředků. V árii Oh Dio, non sdegnarti pomlky narušují plynulý proud melodie v doprovodných hlasech, což zpodobňuje vnitřní rozpolcení a smutek kněze Cassandra, jenž se snaží najít vhodná slova ke sdělení strašlivých zpráv o božském proroctví. Stejný účel mají i časté intervalové skoky.
V rámci jaroměřického provedení serenaty jako obvykle účinkovali poddaní hraběte Questenberga. Přesné obsazení Il natal di Giove se bohužel nedochovalo, nicméně na základě srovnání s obsazením opery Cambise můžeme takřka s jistotou usuzovat, že hlavní role obou sester byly svěřeny taktéž sestrám, a to Johanně a Pavlíně Catullusovým. Role bohyně Themis se patrně ujala Johanna Míčová (provdaná Hrůzová), která byla jednou z nejlepších sopranistek v Jaroměřicích. Pro pěvecky náročnou roli Adrasta můžeme uvažovat nad vynikající altistkou Marií Annou Nellerovou, provdanou za dalšího významného představitele jaroměřického hudebního života Karla Antonína Míču. A konečně poslední, tenorový part byl patrně svěřen rovněž vynikajícímu zpěvákovi, ale i tanečníkovi Antonínu Kratochvílovi, který byl ve čtyřicátých letech společně s Karlem Antonínem Míčou důležitým pilířem Questenbergova hudebního souboru.
Michaela Macháčková – Jana Perutková