Barokní serenata (Řím, 1729)
Leonardo Vinci
Spor bohů na libreto Pietra Metastasia byl premiérován v paláci francouzského ambasadora (Palazzo Altemps) v Římě v listopadu 1729 u příležitosti narození francouzského dauphina. Serenata se zachovala také ve sbírce hraběte Qustenberga v Jaroměřicích nad Rokytnou, kde byla uvedena v pozměněné textové verzi u příležitosti jmenin hraběte krátce po římské premiéře. Námětem je hádka olympských bohů a alegorických postav o to, kdo bude mít právo vychovávat následníka francouzského trůnu. Jupiter nakonec po vyslechnutí návrhů všech stran rozhodne, že to budou všichni společně. Musí se však z Olympu přemístit do Versailles.
Giove: Leandro Lafont – soprán
Marte: Ondřej Holub – tenor
Astrea: Dora Pavlíková – soprán
Pace: Jan Mikušek – alt
Apollo: Filip Dámec – soprán
Fortuna: Hana Holodňáková – soprán
Scéna a kostýmy, hudební nastudování a režie: Tomáš Hanzlík
Spor bohů na libreto Pietra Metastasia byl premiérován v paláci francouzského ambasadora (Palazzo Altemps) v Římě v listopadu 1729 u příležitosti narození francouzského dauphina (následníka trůnu) Ludvíka Ferdinanda (ve skutečnosti otce příštího krále Ludvíka XVI. Sám se vlády nedočkal, paradoxně zemřel dříve než jeho otec na souchotiny). Námětem je hádka olympských bohů a alegorických postav o to, který z bohů bude mít právo vychovávat následníka francouzského trůnu a tedy jakým směrem se bude vyvíjet evropská politika za nové vlády. V zásadě se jedná o budoucnost ve válce (Mars), nebo míru (Pace), s rozvojem umění (Apollo). Do hry vstupují také zástupci vesmírného koloběhu (Astrea) a dobré náhody (Fortuna). Jupiter jako soudce nakonec rozhodne, že to budou všichni společně. Musí se však z Olympu přemístit do Versailles. Jak víme z dějinného vývoje, byla však dobrá snaha olympských bohů marná, protože politiku Francie na dlouhou dobu ovlivňovaly mnohem víc milenky starého krále – madame de Pompadour a madame du Barry.
O představení
Dne 4. září 1729 došlo ve Versailles k dlouho očekávané události: manželka Ludvíka XV. Marie Leszczyńská porodila následníka francouzského trůnu Ludvíka Ferdinanda. Protože se jednalo po třech dcerách o prvního mužského potomka, stalo se zajištění nástupnictví příležitostí k bujarým oslavám nejen ve Francii, ale i v dalších katolicky orientovaných zemích. Dauphin se bohužel vlády nedočkal, paradoxně zemřel dříve než jeho otec na souchotiny a příštím francouzským králem se stal jeho syn Ludvík XVI.
Podobné události byly v době baroka příležitostí k uvedení oslavných hudebně dramatických děl zvaných festa teatrale. Tyto kusy bývaly kratší než běžné opery typu „dramma per musica“, předčily je však svojí výpravností. Děj je zpravidla méně dramatický než u opery, jeho účelem je na základě různých přirovnání a květnatých rétorických obrazů vyzdvihnout osobu oslavence. Tak je tomu také u serenaty La contesa de’numi (Spor bohů), kterou k oslavě zmíněné události objednal francouzský velvyslanec v Římě kardinál Melchior de Polignac u libretisty Pietra Metastasia a skladatele Leonarda Vinciho.
Popis římských oslav narození následníka trůnu uvádí dobové časopisy, zejména Diario di Roma a Mercure de France. Kardinál Polignac obdržel z Francie zprávu o narození následníka trůnu dne 13. září, společně se značnou finanční sumou (později ještě navýšenou) a pokyny k zorganizování odpovídajících oslav. Vzhledem k potřebnému času k přípravám a sezvání vyššího duchovenstva a šlechty byl termín stanoven na konec listopadu. Jedním z důvodů odložení mohlo být také to, že pěvecké obsazení serenaty bylo stejné jako v operách nadcházející sezóny v Teatro delle Dame. Například slavný kastrát Giovanni Carestini, který v La contese obsadil roli Jupitera, nastudovával zároveň roli Pora v Alessandro nell’Indie a Arbace v Artaserse. Vinci jako autor všech tří zmíněných kusů a zároveň jeden z nových impresáriů Teatro delle Dame měl samozřejmě zájem na zkoordinování programu zkoušek i jednotlivých produkcí.
Generální zkouška La contesa de’numi se konala v pátek 18. listopadu, slavnostní premiéra byla stanovena na pondělí 21. listopadu, den po slavnostní mši a Te Deum v Chiesa di San Luigi dei Francesi. Představení bylo nakonec odloženo z důvodu trvalého silného deště, který narušil i jiné akce, jako byly závody divokých koní na Corso a ohňostroje na Piazza Navona. Provedení se uskutečnilo ve dnech 25. a 26. listopadu na nádherném otevřeném nádvoří rezidence velvyslance Palazzo Altemps na Piazza di Sant’Apollinare. Mercure de France přinesl podrobný popis scény pokryté tapiseriemi a osvětlené svícny, jejichž světlo odráželo tisíce zrcadel. V pěti perspektivně znázorněných obloucích byly umístěny postavy slavných historických panovníků Francie, v popředí jeviště se nacházel dauphinův erb ozdobený korunou s baldachýnem, jenž podpírali dva pozlacení kupidové. Na stupňovitě uspořádaném jevišti sedělo 130 kostýmovaných hudebníků s vavřínovými věnci na hlavách, nad nimi potom v oblacích představitelé hlavních rolí v nádherných oděvech se svými atributy.
Jak napovídá název, soutěž je základním prvkem Metastasiova libreta. Prvek konfliktu byl přítomen již v jeho díle Festività del Santo Natale z roku 1727 a pokračoval i v La contese; Metastasio s tématem sporu pracuje i v dalších kusech tohoto typu psaných pro Vídeň, kde krátce nato začal působit jako dvorní básník. Po Leonardu Vincim zhudebnil libreto v roce 1749 Christoph Willibald Gluck k oslavě narození budoucího dánského krále Kristiána VII.. Pro tuto příležitost přední básník té doby Thomas Clitau vhodně nahradil galské prvky v textu odkazy na Dánsko a rod Oldenburků. Obdobně bylo libreto upraveno i pro provedení v Jaroměřicích nad Rokytnou k narozeninám hraběte Jana Adama Questenberga někdy po roce 1733. Právě v jeho sbírce se dochoval opis Vinciho partitury, který se stal předlohou našeho nastudování.
1. část
Na Olympu se odehrává vášnivá hádka tří bohů (Mars, Apolón a Astrea) a dvou alegorických postav (Mír a Štěstí). Jupiter žádá o klid. V dnešní velký den i on odkládá stranou svoje blesky, aby oslavil narození následníka trůnu. Znesvářené strany vysvětlují, že důvodem jejich hádky je právě toto narození, neboť jde o to, kdo se ujme výchovy dítěte. Jupiter je tedy vyzve k vyjasnění jejich úmyslů a žádá ostatní, aby se vyvarovali projevů nesouhlasu. Jako první se úkolu ujímá Apolón. Obklopený svým sborem múz představuje tajemství starověkého Egypta, zejména související s astronomií (jednou z múz je i Urania), a díky divadelnímu umění svého sboru povyšuje francouzskou společnost na úroveň starých Řeků. Mír uznává vůdčí roli Apolóna a staví se do pozice pedagoga, který bude budovat chlapcovu tvořivost v malířství, sochařství a dalších oborech. Mars prohlašuje, že stabilitu nutnou pro tento vývoj je možno vybudovat pouze na základě úspěšného boje proti barbarským pirátům a křížových cest do Jordánska. Představuje události, které tvořily materiál pro básnickou tvorbu Apolóna. Astrea, bohyně spravedlnosti, hovoří o svém ústupu na nebesa na konci prvního zlatého věku a následně o svém návratu, kdy jí Bourbonové požádali, aby z jejich královských dětí vychovala hrdiny nové zlaté éry Ludvíka XV. a jeho předchůdců. Fortuna (Štěstí) věří, že to, co Astrea udělala pro Ludvíka, udělala ona pro královu choť, především zprostředkováním návštěv Luciny, bohyně porodů. Všichni soupeři hrozí v případě prohry odvetami a Jupiter trvá na tom, aby popsali, jakým způsobem využijí svůj talent k výchově a vzdělávání dítěte. Mezitím na Olympu zaznívají zvuky radostných písní.
2. část
Mars by vychoval neohroženého válečníka a dohlížel by na jeho vítězství. Naopak Mír by v chlapci rád viděl vytříbeného, vzdělaného a morálního panovníka, který nebude mít sklon k násilnostem, ale bude hledat poučení v minulosti. K těmto vzájemně si odporujícím postojům přidávají další Fortuna a Astrea. Fortuna vidí cíl v zajištění neustálého úspěchu, ať už ve válce nebo v míru. Pro Astreu umění vládnout vyžaduje vyrovnanost, vyplývající z dobrého školního vzdělání a schopnosti citlivého, nicméně pevného a nestranného úsudku a sebekázně. Dále toto umění spočívá ve schopnosti překonat zlobu, rozhodovat, vládnout a zajistit pořádek. Apolón hodlá seznámit chlapce se slavnými skutky předků a vštípit mu touhu napodobit je tak, aby se i na jeho činy jednou psaly oslavné ódy. Jupiter dospívá k závěru, že výchova následníka trůnu bude vyžadovat spolupráci všech. Proto, zatímco vyprošuje u Osudu dlouhověkost, Apolón začne plnit svůj plán tím, že vzájemně vyvažuje protichůdné síly: Mír zmírní divokost Marsu a stabilita, kterou přináší Astrea, vyvažuje vrtkavost Fortuny. Pro úspěšné vykonání plánu se musí celá společnost přesunout do Versailles.
—Don Neville, Joseph Raffa