Tomáš Hanzlík

Yta innocens (2003)

Nevinná Yta - opera à 7

Hudba / Music: Tomáš Hanzlík Libreto / Libretto: P. David a s. Joanne Baptista - Jan Kopecký (1696 - 1758) Režie / Stage Director: Tomáš Hanzlík Umělecké nastudování / Rehearsed by: Marek Čermák & Ensemble Damian Kostýmy  a scéna / Costumes and Set: Vendula Johnová Obsazení / Scoring: S 1-2, A 1-3, T, B, Chorus (SATB), Sax A, Sax Bar, Cor 1-2, Vn 1 - 2, Vle, Vc, Cb, Pf Stopáž / Durata: 80´

Historické pozadí

Úspěch opery Endymio u šlechtického publika, i nevšední uznání papežského nuncia Paulucciho při repríze opery v prosinci 1727, podnítily piaristu Davida Kopeckého k dalšímu opernímu opusu zpracovávajícímu literární předlohu jezuity Petruse Ribadeinery. Málo frekventovaný příběh ze švábských dějin o dvorských intrikách s názvem Yta innocens měl premiéru v den narozenin kardinála Schrattenbacha v kroměřížském zámeckém divadle 12. 9. 1728. Opera sklidila opět mohutný aplaus, ten byl však pro další Kopeckého práci vražedný. Italští dvorní hudebníci, kteří se cítili být ohroženi piaristickou konkurencí, vyvolali při zkouškách dalších oper několik konfliktů mezi piaristy a biskupským dvorem. I přes zdánlivé urovnání sporů byl Kopecký s rektorem celé kroměřížské piaristické koleje přeložen v listopadu 1730 na jiné působiště. Kopecký poté zřejmě od komponování světské hudby zcela upustil…

Příběh

1. scéna
Yta pocházející ze slavného hraběcího rodu, byla kvůli vzácnému věnu provdána v 18 letech za hraběte Henrika. Jeden z lovců nalezl v havraním hnízdě ukradený prsten. Když se s nálezem neopatrně chlubil ostatním dvořanům, rozlítil Henrika, který v něm poznal svůj dar a považoval ho za důkaz nevěry novomanželky. Lovce nechal uvláčet koněm a nevinnou Ytu sám svrhl z vrcholku hradu do propasti. Yta jako zázrakem pád přežila. Rozhodla se však žít sama v pustině.

2. scéna
Prostá pasačka koz Rurilla opěvuje klid přírody vzdálený zmatkům velkého světa.

3. scéna
Ve stejném lese nalézá mír v duši i Yta. Její píseň adoruje půvabná lesní údolí, která jí pomáhají zapomenout na způsobené bezpráví.

4. scéna
Hlas Yty přivábí Rurillu. Ta ještě nikdy v lese nespatřila tak nádherně oděnou dámu. Nákladné šaty a šperky jsou pro ni atributy štěstí. Yta daruje Rurille náhrdelník a vyzývá ji, aby ji od té chvíle považovala za sobě rovnou a stejně tak šťastnou.

5. scéna
Hraběte Henrika tíží svědomí, jeho mysl však ještě více zaměstnává, jak svůj zločin utajit. Sestra Yty Virgilda se snaží zjistit důvod jeho špatné nálady. Henrikus jí sdělí, že Yta je mrtvá, bolest mu však neumožňuje říci více. Virgilda naříká nad ztrátou milované sestry jako opuštěná hrdlička.

6. scéna
Henrikův správce lesa Ferildus potkává na obchůzce Rurillu. S údivem hledí na nádherný šperk, který zdobí její hruď. Koketuje s Rurillou a snaží se zjistit více o náhrdelníku. Nabídne jí, že zprostředkuje výhodný prodej. Rurilla oslněná vidinou bohatství, které by jí umožnilo skončit s nuznou existencí pasačky, souhlasí. Děkuje nebi za dar, jež se jí má stát osudem.

7. scéna
Henrikův příbuzný a důvěrný přítel Menander sní o krásné Virgildě. Snaží se ji  rozveselit sentencí o tom, že každý život je konečný a živý člověk by měl hledat hlavně rozkoš. Virgilda však odmítá s tím, že nejprve je nutné najít vraha Yty a pak pomstít její smrt. Tuší, že Menander snad něco ví a tak mu dá naději. Menandrova mysl je zaslepena touhou a za příslib Virgildiny náklonnosti Henrika prozradí. Virgilda je však posedlá jedinou myšlenkou – pomstou. Menander teprve po jejím odchodu pochopí, jakému nebezpečí se vystavil. Rozhodne se hrát na obě strany: Nadbíhat dál Virgildě a zároveň bránit Henrika.

8. scéna
Ferildus se při hlášení o stavu Henrikova panství pochlubí hraběti s náhrdelníkem. Zděšený Henrikus v něm poznává šperk domněle mrtvé manželky. Když zjistí, odkud ho Ferildus má, zrodí se v jeho mysli další černý stín: za vraždu bude pykat Rurilla. Teprve, když povzbuzený Henrikus odejde, Ferildus začíná tušit, do jaké hry se zapletl. Aby toho nebylo málo, potkává Virgildu, která chce zjistit další podrobnosti Henrikova hanebného činu. Ve snaze odvrátit hrozbu od svého pána, označí Ferildus za původce neštěstí Henrikova důvěrníka Menandra. Běsnící Virgilda chystá pomstu Henrikovi i Menandrovi.

9. scéna
Yta zpívá o křehkosti života: Stačí jen krátký čas, aby vonná růže začala zapáchat.

10. scéna
Virgilda ví, že se nemůže postavit dvěma mužům, její lest je však prostá. Varuje Henrika před Menandrem, který chce při honu na divokou zvěř údajně zinscenovat tragickou nehodu a připravit Henrika o život. Po smrti Yty se Menander stal jeho dědicem.

11. scéna
Polnice zahájily hon na divokou šelmu. Všichni vzývají podsvětní démony, aby zahubili nepřítele. Kořistí se může stát každý, nikdo si před nikým není jistý. Tragédii zabrání až Yta, která s Rurillou vystoupí z lesního stínu. Užaslá Vigilda se radostně vítá se svou sestrou, Henrikus a Menander prosí za odpuštění. Yta našla v pustině pravé poslání života a všem odpouští, Virgildino srdce je však zatvrzelé, odmítá Menandra i smlouvu manželského svazku. Henrikus naléhá na Menandra, aby s ním zůstal alespoň on, šílená láska ho přece vedla ke zločinu jako Menandra ke zradě.

12. scéna – Ciaccona
Henrikus zůstává sám se svým svědomím.

Realizace

Pro novodobé uvedení opery Yta innocens jsem dochované libreto Jana Kopeckého (1696 – 1758) podstatně zkrátil a zrušil postavu posla. Do symbolické sedmičky namísto ní přibyla postava Henrikova stínu (Umbra). Stejně jako v opeře Endymio jsem použil několika fragmentů piaristických skladeb: Ave Regina B dur J. N. Brosmanna (1731 – 1798), Absolve z Requiem d moll K. J. Schramma (1738 – 1820) a anonymní fugu in C. Centrální kadencí celé opery je sled akordů D/d, fis, G, F. Vedle těchto konkrétních materiálů je pracováno s celou řadou obecných barokních postupů: ciacconový bas, chromatický lamento bas, tónová symbolika, rétorické figury atd. Protože chápu Ytu jako temnější protipól Endymiona, zachoval jsem i stejné obsazení orchestru à 7 (saxofon, horna, fagot, 2 housle, continuo a kontrabas). Obě opery jsou komponované ve stylu neobarokního minimalismu. Světová premiéra se uskutečnila 1. února 2004 ve Stavovském divadle v rámci projektu Bušení do železné opony Národního divadla v Praze. Na doporučení Daniela Dvořáka jsem dílo posléze rozšířil a nově instrumentoval.

Tomáš Hanzlík

Recenze

"K místům největšího dramatického účinku patří bezpochyby scéna s Henricem a jeho stínem Umbrou, jež jako postava je skladatelovým vlastním (a velmi šťastným) zásahem do libreta.“

Harmonie, březen 2004, Marc Niubò

Fotogalerie

 

Více informací o autorovi hudby a partituru najdete na samostatné stránce.